Slavnostní otevření výstavy 68 Publishers v Památníku národního písemnictví (1. 5. 1990)
Po příletu položili Škvorečtí věnec u Sv.Václava na Václavském náměstí
Výstavu uspořádal Památník národního písemnictví spolu s kanadským velvyslanectvím a za přispění Společnosti Josefa Škvoreckého. Na počátku byla idea kanadského velvyslanectví podpořená zapůjčením rukopisů z torontské university. Od Škvoreckých přišla zásilka „větší“ poloviny produkce nakladatelství, další se však muselo sehnat v Československu, a to především díky předrevolučním kontaktům s „podzemními“ zdroji samizdatové a exilové literatury.
Vlastní vernisáž začala po příchodu nejpovolanějších – tedy Josefa a Zdeny Škvoreckých, presidenta Václava Havla, kanadského velvyslance B. Mawhineye s chotí i dalších autorů Sixty – Eight Publishers. Vernisáž zahájil pan doktor Boháč, který přivítal vzácné hosty, pohovořil o vzniku výstavy a taktně pomlčel o tom, že ji nedělal sám. Označil vznik a existenci nakladatelství za největší kulturní čin posledních desítek let, zvlášť s ohledem na skutečnost, že celou práci dělali v podstatě pouze dva lidé – Škvorečtí sami. Ministr kultury ČR Milan Lukeš připomněl myšlenku, že s každým emigrantem odchází i kus svobody a oslabují se její záruky hlavně ve smyslu duchovním. Odchod, tvorba a práce Škvoreckých v Kanadě se ale přesto stala jedním ze základních inspiračních zdrojů obrody a udržení duchovní a kulturní úrovně našeho národa, kdy přes pronásledování zde po celé dlouhé roky jejich knihy a jejich kopie či opisy neustále kolovaly.
Velvyslanec Kanady pan B. Mawhinney ve svém krátkém proslovu vyjádřil radost z toho, že kanadské velvyslanectví i on osobně byli poctěni účastí na této významné kulturní události. Když se před několika lety, před cestou do Prahy, seznámil se s manželi Škvoreckými, prohlásil, že se příště setkají v Praze. Vypadalo to však jen jako nesplnitelný sen. Nikdy však ve skrytu duše nepřestal doufat a sny jsou od toho, aby se splnily. Připomněl, že se Kanada stala novým domovem Škvoreckých, kterým přináší nové literární zdroje, a také Škvorečtí se stali kanadskými občany. A to občany váženými – Josef před odjezdem do Prahy odešel do zaslouženého důchodu jako universitní profesor University Toronto. Vznik nakladatelství 68 Publishers se stal legendárním činem v zemi, kde síla slov dokázala nakonec sesadit tyranský režim.
Dalším, kdo přišel pozdravit Josefa a Zdenu Škvoreckých byla Eva Pilarová s písní Skřivánku náš, která připomněla dobu, kdy zde oba čechokanaďané byli doma. Na pódium přišli i nakladatelé – a slova se ujala – Zdena Škvorecká – duše 68 Publishers. Její poděkování patřilo samozřejmě všem, kteří se o realizaci zasloužili, ale také:
„Především bych chtěla poděkovat Kanadě, že nám, mně a Josefovi dala šanci a my ji nepromarnili! Thank you very much!“ (PŠ)
Slavnostní obnovená premiéra Flirt se slečnou Stříbrnou (5.5.1990)
Poté se slova ujímá pan režisér Gajer, který se zmínil o tom, že pan Škvorecký tento trezorový film uvidí poprvé. Nato Václav Šašek vzpomenul těch, kteří na filmu spolupracovali, ale nedožili se dnešních chvil.
A k mikrofonu přistupuje Josef Škvorecký:
„Základem tohoto filmu je můj román, který se jmenoval Lvíče. A s ním se pojí taková zvláštní historie. To je naprosto nevinný román, který je pravdivý a přesto bylo strašný problém ho vydat. Já jsem ho napsal v roce 1964, nabízel jsem ho Československém spisovateli, ale Jan Pilař tehdy usoudil, že to není literatura vhodná, domníval se, že hlavní postava, záporná postava, je jeho portrét. Nebyl daleko od skutečnosti. Potom jsem nabídl ten román Mladé frontě a tam byl šéfredaktorem nějakým nedopatřením Karel Šiktanc, a ten to přijal. Jakmile se to dozvěděli na tom, čemu se říkalo příslušná místa, tak Karla Šiktance vyhodili a za něj tam dosadili dvojnásobného národního umělce Ivana Skálu. Já myslím, že on má snad dva ty tituly, protože já jsem jednou četl v časopise, který rozdávají na Západě zadarmo, ale vydávaný je v Československu, jeho básně a on byl uveden slovy: National artist Ivan Skála National artist. No a on ten román zamítl, ale našla se odvážná filmová skupina Šebor-Bor, která dala napsat scénář, ale já jsem skutečně film nikdy neviděl. Lvíče sice vyšlo v roce 1969, ale k druhému vydání už nedošlo. Já opravdu nevím, co proti tomu měli, je to nevinná milostná historka, vlastně detektivka. Ale takový byl už ten režim“.
Tak vám přeji pěknou zábavu a sobě také!“ (zk)
Ničím nezkažená radost (12.- 14.5.1990)
Koncipovali jsme náchodské setkání tak, aby měli Škvorečtí aspoň trochu času na odpočinek a aby je tu uvítalo přívětivé prostředí. V tom duchu snad vyznělo sobotní setkání se spolužáky a přáteli, nedělní autobusový „Vílet“ do Orlických hor – Dobrošov, Nový Hrádek a především Slavoňov. To bylo takové pohlazení, kdy jsme seděli ve starobylém dřevěném kostelíčku, kam honem po skončení mše v Rokoli přispěchal pan farář a neokázale se skromností duchovního pastýře podával zasvěcený výklad. Bývalý gymnazista Škvorecký si pobesedoval se studentíky v náchodské gymnaziální aule, kam kdysi každou neděli spěchal na mši k důstojnému pánu Melounovi, na něhož s láskou vzpomíná ve svých knížkách. Pondělní odpoledne bylo zvlášť slavnostní – Pepík byl jmenován čestným občanem náchodským a snad mu ještě dnes cinkají v kapse klíče k městské bráně. Pevně doufám, že je někdy použije, ačkoliv v Náchodě bude pro Zdenu a Pepíka vždycky otevřeno.
Pondělní večer v Tylově divadle byl snad i pro Škvorecké překvapením. Sálek pro 300 lidí nestačil – ti méně šťastní posedávající venku po klandrech či v autech byli odkázáni na reproduktory, které byly instalovány na poslední chvíli nad vchodem. Oficiální projev pana starosty byl skutečně originální, popadl saxofon a zahrál Škvoreckým oblíbené blues – za doprovodu orchestru, který jako kdysi dirigoval Zetka Zachoval a přidal se i Harýk ze Zbabělců. Měl jsem to štěstí, že jsem pořád moderoval a snad se podařilo vybrat pro Zdenu a Pepíka otázky z davu – vtipné a inspirující. Byl jsem nadmíru šťasten, že si náchodští v dotazech vynutili rovnocennost Zdeny – jako spisovatelky i nakladatelky, bez níž by lesk Škvoreckých nebyl tak oslnivý. Těžko se k němu dostávají i nejbližší přátelé, v každém vhodném okamžiku je zcela pohlcen natáčením. Celou dobu ho provází i Bronislav Hofman. Je jako vždy nenápadný, až na několik krkolomných artistických póz, ze kterých překonává bariéru lidí okolo Škvoreckých, aby získal ten správný záběr. (LV)
Projev předsedy Měst.NV V Náchodě Miloslava Čermáka pronesený při udělení čestného občanství města Náchoda doktorovi Josefu Škvoreckému
To, že se vám vrátila vlast a vy jste se vrátili vlasti, můžeme nazývat zázrakem. Krásným a neočekávaným, což jsou jedny z hlavních znaků zázraků. Toužili jsme po něm a mnozí i pro jeho uskutečnění pracovali. Patříte mezi ně. Dávali jste příklad, jak má člověk napomáhat dobré a velké věci. Pomáhali jste slovem mluveným i psaným. Životním příkladem.
Vás, paní Zdeno Škvorecká, známe jako zakladatelku proslaveného českého exilového nakladatelství v kanadském Torontu a spisovatelku, líčící osudy i sílu našich žen. Vás, pane doktore Škvorecký, jsme léta slýchali v zahraničním rozhlase. Podával jste nám závažné informace z kulturního dění ve světě a současně vedl k zamyšlení nad dobou a osudem národa.
Pro nás z Náchoda to byl zvlášť milý a naléhavý hlas, vždyť připomínal rodáka, spoluobčana a mnohým drahého přítele. Už za studentských let v Náchodě jste na sebe upozornil vztahem k hudbě, k jazzu a ke krásné literatuře, k poezii. V náchodském studentském tisku se objevila vaše první tvorba. Před 45 lety, v roce osvobození, podporoval jste kulturní život v našem městě a po dostudování filozofie a angličtiny na Karlově univerzitě v roce 1949 jste se sem vrátil a podílel se na činnosti Klubu čtenářů v městské knihovně.
Vracel jste se do svého rodného Náchoda i později, když jste působil v Praze. Jezdil jste domů, k rodičům, mezi kamarády, ale i do města, které vás inspirovalo a kde jste také tvořil, jak je vyznačeno například ve vašich knihách Konec nylonového věku, Sedmiramenný svícen. Lvíče. Nejvíce jste své rodné město proslavil románem Zbabělci – a to nemyslím tak, že jste pohoršil někdejší politickou literární kritiku a některé spoluobčany, kteří nepochopili svébytnost uměleckého díla. Proslavil jste naše město životností své tvorby. Sepsal jste významnou kapitolu jeho duchovních dějin.
Díky za to a díky za příklad, jak hluboce má člověk prožívat své ideály, mládí, lásky.
Vážený pane doktore Škvorecký, Městský národní výbor v Náchodě oceňuje vaše zásluhy. Vaše rodné město Náchod vám s hlubokou vděčností uděluje čestné občanství. Přejeme hodně zdraví a těšíme se na další vaše díla a na další návraty. Brány našeho města jsou i pro vás a pro vaši paní stále dokořán. Brány města i naše srdce.
Náš Čas 1990, č. 24, str. 3
Škvoreckým doma (15. 5. 1990) Praha, Lucerna
Na podium Lucerny vystupuje dr. Lubomír Dorůžka a zahajuje koncert, který je vyznáním díku Škvoreckým. Předává mikrofon Jiřímu Černému, který pak konferuje neuvěřitelně takřka čtyři hodiny. Ondřej Vetchý recituje „Ódu na Evu FitzPilarovou“ a také čte ze „Samožerbuchu“. Orchestr Ferdinanda Havlíka, Jiří Suchý a Jitka Molavcová, Hana Hegerová, J. Vodňanský a P. Skoumal, Marta Kubišová, Jiří Dědeček, Eva Pilarová, Spirituál kvintet, to jsou další účinkující. Ve finále přicházejí na podium Škvorečtí, přidávají několik historek, přebírají dárek od Společnosti Josefa Škvoreckého – originální ilustrace z básnické sbírky Dívka z Chicaga.
První návštěva manželů Škvoreckých po 21 letech v Československu byla krásná, dlouhá, plná setkání osobních i oficiálních. Vernisáž výstavy 68 Publishers v PNP, autogramiáda a vyprávění v Knihkupectví bří Čapků, návštěva výstavy v Odeonu a čestné občanství Prahy. Beseda v Realistickém divadle, beseda na FF UK, focení na tanku ve Gbelích, včetně setkání s Vl. Remkem. Řád Bílého lva, Beseda se členy Společnosti Josefa Škvoreckého, návštěva Náchoda a okolí, koncert v Lucerně Škvoreckým doma, recepce na Kanadské ambasádě, natáčení LP Od Zbabělců k Honzlové, návštěva Brna, Olomouce, Bratislavy, setkání se studenty, s Vítem Olmerem nad Tankovým praporem, s rodinou a přáteli.
