Jaroslav Celba (1924–2013) Harýk
Jazzový kytarista a hudební skladatel, autor hudby k animovaným filmům a seriálům (mj. Pohádky z mechu a kapradí), věnoval se však i komponování vážné hudby. Na kytaru hrál v jazzové kapele RED MUSIC společně s Josefem Škvoreckým. V jeho románech vystupuje jako Harýk. „Původně kytarista, pak klavírista v Zachovalově bandu, nakonec úspěšný skladatel hudby k televizním Večerníčkům a kromě jiného i aranžér klasických jazzových čísel v mém filmu Eine kleine Jazzmusik. S Hannií Hartmanovou – Lucií byli nerozlučná dvojice, po válce se vzali. V dobách odloučení psal Harýk po večerech hudbu k opeře, která měla být založena na Zbabělcích. Když nám v roce 1990 uspořádali koncert na uvítanou v pražské Lucerně, Ferdinand Havlík uvedl jedno téma z té nedokončené opery. Harýk pak vážně onemocněl, operu už nedokončil. Místo ní však složil dvě nádherné mše a řadu jiných skladeb pro orchestr nebo pro smíšený sbor.“
Přemysl Nejezchleba (1924 – 1977)
Škvoreckého nejlepší kamarád z opravdu dětských let je zachycen především v Příběhu inženýra lidských duší jako Přema Skočdopole. „Hráli jsme si už jako kluci, chodil k nám domů, ovšem nestudoval se mnou gymnázium – šel jenom na měšťanku a pak do obchodní školy. Když přišli Němci, odmítl se učit jejich řeč, tak ho vyhodili a on pak dělal v nějaké fabrice za Šalky. Po válce hned vstoupil do armády, protože si chtěl odbýt prezenční službu, takže zažil odsun Němců a ty hrozné věci okolo. (…) A právě tehdy, když nastoupil do armády, sehnal vysílačku. Po válce bylo takového materiálu všude spousta, motorky, vysílačky a já nevím, co všechno. Přema si ukradl vysílačku, protože byl přesvědčen, že brzy dojde k další válce s komunisty. Zřejmě měl takový instinkt, a tomu by se nebylo co divit: jeho otec byl legionář, jednoruký trafikant, který bolševiky samozřejmě dobře znal.“
RNDr. et PhMr. Vladimír Nosek (1924 –2007)
Přítel z mládí, jehož příběh inspiroval vznik Škvoreckého novely Bassaxofon. Ačkoli patřil ke skupině mladých náchodských jazzmanů, ve Zbabělcích ho nenajdete. „Do dixielandu se mi nevešel, ale vystupuje v Inženýru lidských duší (pod vlastním jménem, pozn. red.). Tam v Metále – Metallbauwerke Zimmermann und Schilling – obsluhuje ferroflux, přístroj na zjišťování puklin ve svárech. Diskrétně odchází z místnosti, kterou potřebuje Danny, aby tam sváděl chudáka Naďu Jirouškovou, ovšem pouze k polibkům. V Zachovalově bandu hrál třetí altsaxofon, ale později, když už se kapela stala historií, hrával s Harýkem i v jiných skupinách šedesátých let na kornet. Starý kamarád, jediný, s nímž jsem si psal za dob husákovského temna, přes jeho dceru provdanou do Holandska.“
Moutelík (Zbabělci) – Ing. Albert Grym
Datum a místo narození:
26. 8. 1924
Přezdívka, postava z díla:
Moutelík (Zbabělci)
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace:
Znají se od září 1930, od počátku školního roku.
Přítel, kamarád, spolužák – soused z lavice v obecné škole, společně jsme cvičili v Sokole a hráli v Red music a j.
A.G.: Začali jsme u paní učitelky Marie Řehákové (moje teta – z příbuzenstva prvního manželství mého děda) s dalšími spolužáky (bylo nás 56). Přátelství s Pepíkem bylo bezprostřední, navštěvovali jsme se, víc jsem já chodil ke Škvoreckým.
Hned v prvních třídách jsme měli partu s Jirkou Hruškou a Přemkem Nejezchlebou, hráli jsme si jaksi na Indiány, ale bylo to spíš jenom několik společných výprav na zámeckou stráň a do Montace. Jakýmsi náčelníkem byl Nejezchleba, dodnes ho vidím na Mravenečníku na skalním výstupku stát se založenýma rukama s pohledem do neexistujících dálav přes potůček, který teče od Dobrošova do Metuje. Škvorda mi doporučoval knížky, od nejméně druhé třídy jsem tak přečetl neuvěřitelně mnoho knížek, celého Káju Maříka a Tarzana, několik knih o Vlaštovkách a Amazonkách od Artura Ransoma, nesmím zapomenout na Kulihráška, to byly knížky ilustrované Pepovým strýcem Artušem Scheinerem, dále řadu knih z nakladatelství Hokr. Oba jsme přelouskali asi šest tlustých knih od Haise Týneckého, ilustrované Otakarem Štáflem. Pojednávaly o broučcích, kteří jednali jako lidé. Vzpomínám marně na Bratry mravence, Dobrodružství včelky Ály, Trampoty mouchy na cestách, Potok. Ty knihy se mi dnes zdají dost nečitelné, velmi politické, obsahují spoustu poučných odstavců z biologie – rozhodně nás to formovalo. Mimo uvedené jsem četl knihy ze školní knihovny, Nejezchleba donesl fůru sešitového vydání Bigglese a dostal jsem hodně Verneovek, prostě už se to nevejde na papír.
Po nástupu do reálného gymnázia jsme byli já v áčku, Pepík v béčku a načas jsme se tak skoro rozešli. Sblížila nás angličtina, kdy Škvorda přešel do áčka a krom toho jednak společný pobyt v táboře Onkel Otto und Tante Anna v Prachovských skalách. V něm se Židé měli naučit německy, ale to jsme ani my výjimečně křesťané (nás bylo celkem kolem stovky, křesťanů jen kolem pěti, víceméně bojkotovali, v té době bylo v rozmachu německé úsilí o odtržení Sudet v nás vlastenecký vzdor).
Tábor nás ale uspokojoval po stránce sportovní, Pepíka vzrušovaly nejen současné, ale se stejným táborem prožité sportovní zážitky ve fotbalu, při hodu diskem apod., ale nebyl vhodný k pěstování běhu. Nakonec já tenkrát byl jak trpaslík, rostl jsem pomalu a také mi doktor nedovolil běžet v táboře štreku 250 m. Tenkrát jsem si zamanul, že jednou se běhat a skákat naučím. A u toho vlastně taky byl Pepa, který mě ovlivňoval.
Speciální sblížení nastalo asi v roce 1939, kdy byl založen Red music -v almanachu k 100. výročí na to vzpomíná Šilhánek. Pepa mne (už nahlodaného přítelem Lubošem Matouškem) získal pro jazz a já ve své naivitě se naučil sám hrát na mandolínu, což se tenkrát ale nehodilo. Tak jsem se zase sám naučil ještě na kytaru a na harmoniku, pak jsme s kapelou jezdili po vesnicích, pamatuji Studnici a Václavice, Celbu, Noska, Štézu, Ptáčka apod.
Dnes už nezbývá, než po dlouhých letech odmlčení, že si s Pepou občas napíšeme, ale od konce války jsme se neviděli.
Tohle je malý výsek vzpomínek.
Dagmar Mocová, roz. Burdychová
Datum a místo narození
17. 2. 1927 Červený Kostelec
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace
Znají se od třicátých let.
D.M.: Moji rodiče a rodiče Pepy Škvoreckého byli blízcí přátelé, funkcionáři tělocvičné jednoty Sokol.
Byla jsem členka party Zachovalovců, pozorná posluchačka Škvoreckého filosofování. Byla jsem svědkem zděšení starých Škvoreckých, když se Pepík přiznal k obdivu k jedné hezké židovce a potom i milému přijetí Zdeny Salivarové do rodiny.
Čočo, Lojza – Karel Roth
Datum a místo narození
17. 6. 1923 Náchod
Přezdívka, postava z díla
Čočo, Lojza
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace
Kamarád od dětství.
Irena – Jaroslava Vojtíšková, roz. Fibírová (* 1925)
Irena. V mládí Dannyho první, ale ne jediná platonická láska, k níž sice dospělý Josef získal nutný odstup, ale podobně jako „Marie Dreslerové“ se jí vlastně nikdy nevzdal. Ona sama to komentovala lakonicky: „Byl můj věrný stín – a nejen můj.“ V knize Samožerbuch na ni autor zavzpomínal již se zmíněným odstupem: „Ano, lidé jsou nevypočitatelní. Po Zbabělcích se mnou Irena přestala mluvit, ačkoliv jsem o ní psal tak krásně, dokonce jsem narovnal její nohy do O. Což byla možná moje chyba, neboť jak už Poe věděl – a Irena jako každá intelektuální dívka v Čechách Poea četla – neexistuje mimořádná krása bez něčeho divného v proporcích. Ale musím říct, že mi po čase odpustila.“
Stejně jako přitahovala skutečná Járinka gymnazistu Josefa, přitahuje dodnes její literární kopie všechny Škvoreckého čtenáře. Publicista Tomáš Mazal jí věnoval tento medailon:
Hnědooká, sladká a nedosažitelná platonická láska Irena, Škvoreckého spolužačka ze Státního reálného gymnázia v Náchodě. Ve skutečnosti se jmenuje Jaroslava Fibírová. Narodila se 29. srpna 1925 českým rodičům v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. V Užhorodu chodila do obecné školy, pak přešla na primu do tamního gymnázia. V roce 1938 byl její otec (bývalý ruský legionář), vrchní zemědělský rada, přeložen na Okresní zemědělský úřad do Náchoda. V Náchodě třináctiletá Jaroslava nastoupila do tercie reálného gymnázia. Náchod a okolní krajinu si hned zamilovala. Byla sportovní typ, našla si partu jí podobných, starších spolužáků z gymplu (děvčata v ní byla ale jen tři) a veškeré volno trávili v přírodě. V zimě jezdili lyžovat do okolních kopců, na Dobrošov, v létě zlézali skály. Jaroslava („Járinka“ – jak jí přátelé říkali) byla vskutku „dívka mysteriózních skal na Ostaši“. Krásná, štíhlá, opálená. („My jsme v tom Náchodě v tý době měli nádherný život, o válce jsme prakticky nevěděli, jen že jsme potkávali nějaký německý vojáky… ale ti byli vesměs slušní. Když nebylo uhlí ve škole, tak jsme měli třeba v zimě dva měsíce volna. To znamená, že jsem byla s partou každý den na lyžích. Takže to byla skoro idyla,“ řekla mi v lednu 2007.) V kvintě však byla „totálně nasazena“. Důvodem byla čtyřka z matematiky a třídní učitel pokřiveného charakteru, které žáky se špatným prospěchem (byť jen z jednoho předmětu) takto přednostně „doporučoval“ na nucené práce. Díky otcově protekci však Jaroslava skončila na půl roku za přepážkou na místní poště. Na poště se také „seznámila“ se svým budoucím manželem. V „Metalu“ totálně nasazený student medicíny Vladimír Vojtíšek chodil na poštu telefonovat rodičům. Mladým horolezcem, se kterým Jaroslava chodila, byl Zdeněk Pechr. Její první láska, kupodivu také Pražák totálně nasazený v „Metalu“. Citlivý Zdeněk patřil do party sportovců, s Jaroslavou lezl po skalách, chodili spolu po výletech i jezdili na lyžích. Hned po válce dokončila Jaroslava gymnázium (tři ročníky se prakticky zkomprimovaly do jednoho), odmaturovala a v roce 1946 odešla do Prahy na Právnickou fakultu. Po únoru 1948 se zúčastnila protestní studentské demonstrace, pochodu na Pražský hrad. Výsledkem bylo její vyloučení ze studia na fakultě. V lednu 1949 si bere za manžela MUDr. Vladimíra Vojtíška, budoucího docenta chirurgie. Zůstává v Praze, narodí se jí dvě dcery. Ale to už je jiný příběh, který knihy Josefa Škvoreckého nezachycují.
Datum a místo narození
29. 8. 1925
Přezdívka, postava z díla
Irena
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace
Znali se od roku 1939.
Zetka, kapelník svého orchestru (Dvě legendy, Neuilly a jiné příběhy) – JUDr. Miloslav Zachoval
Datum a místo narození
16. 11. 1919 Náchod
Přezdívka, postava z díla
Zetka, kapelník svého orchestru (Dvě legendy, Neuilly a jiné příběhy)
JUDr. Miloslav Zachoval, řečený Zetka (1919–2001)
Osobnost, bez které by ty nejslavnější Škvoreckého romány nevznikly, nebo by přinejmenším byly úplně jiné. Zakladatele Orchestru Miloslava Zachovala sice ve Zbabělcích nenajdeme, ale bez jeho kapely si Škvoreckého knihy neumíme ani představit. Orchestr vznikl v roce 1939, tedy na prahu protektorátního období, které nebude pro jazz příliš příznivé. On sám na tu dobu vzpomínal: „Zkoušel jsem se svým orchestrem na různých místech, ve vile rodičů trumpetisty Bayerleho, ve vinárně hotelu Beránek a nejdelší dobu v hostinci Port Artur, kde byl přítel Škvorecký přítomen snad na každé zkoušce orchestru, který zkoušel vždy v úplném obsazení. Byl účastníkem snad každého zájezdu do Hradce Králové, Pardubic, Rychnova nad Kněžnou (kde hrál i s Jiřím Šlitrem), Prahy, Hronova, Police nad Metují, atd., a vždy bylo vidět, že je upřímným fandou dobrého jazzu, který jsme se snažili hrát. (…) Jeho přítomnost nám byla milá, ale nikdy nás nenapadlo, že bude tak nadšeným propagátorem našeho orchestru a že naše působení zanechá v něm tak velikou odezvu. (…) Josef byl kamarádem a spolužákem několika členů orchestru, kteří k nám přešli z orchestru reálného gymnázia RED MUSIC. Noví členové velmi rychle pochopili čtení synkop po vzoru amerických orchestrů a po sehrání celkový obraz orchestru vylepšili. Orchestr hrál swingově a působil dobře i přesnou sehraností a dynamikou, ze které bylo zřejmé, že hudebníci skutečně cítí kouzlo jazzu.“ Podle zjištění historičky Lydie Baštecké orchestr ve „zbaběleckém“ složení naposledy vystoupil pravděpodobně v listopadu 1945. Ve Škvoreckého knihách nicméně hraje stále.
Hanie (přezdívka), Lucie (Zbabělci) – Hana Hartmanová – Celbová
Datum a místo narození
Náchod 29. 5. 1929 – zemřela
Přezdívka, postava z díla
Přezdívka – Hanie, ve Zbabělcích Lucie
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace
Navštěvovala společné gymnázium v Náchodě a zúčastňovala se dění kolem orchestru M.Zachovala.
Do sexty navštěvovala gymnázium v Náchodě a pak přestoupila na francouzské gymnasium v Praze. Po maturitě se vdala za Jaroslava Celbu (Haryka). Dva měsíce po svatbě byl Haryk zavřen za protistátní činnost (padesátá léta) a Hanka v rámci 77 000 do výroby byla přeřazena z práce v KOVO export do výroby (soustruhv čokoládovnách Modřany, později pracovala jako jeřábnice na stavbě). Po návratu manžela z vězení a po jeho vojenské službě zůstala v domácnosti a rozepisovala notové partitury pro orchestry.V roce 1971 se rozvedla.
Rosťa Pitterman (Zbabělci) – Bohumír Španiel
Datum a místo narození
Narozen 25. 10. 1925 v Náchodě
Přezdívka, postava z díla
Rosťa Pitterman (Zbabělci)
Bohumír Španiel (1925–2009)
Malíř a dlouholetý profesor náchodského gymnázia se s Josefem Škvoreckým poprvé setkal právě na gymnáziu, jenže ještě ve studentském věku. Potkávali se ale nejen tam a nejen tehdy: „… Na plovárně, v bytě u Škvoreckých při poslechu jazzu, na tanečních zábavách, po roce 1945 na studiích v Praze, potom při vzájemných návštěvách u nás i u Škvoreckých, na výstavách, taky třeba v divadle Paravan a jinde.“ Vřelý vztah obou spolužáků dokládá i „Boušova“ přítomnost v Josefových románech, kde vystupuje jako Rosťa Pitterman. „Náchod, moje rodné město, se mi pojí s dívkami, které jsem tam miloval, a s kamarády, kteří zůstali kamarády na celý život,“ vzpomínal kdysi Josef Škvorecký. „S Boušou Španielem mě kromě přátelství svazovala společná láska, již Bouša maloval; její podobizna patří k jeho nejlepším portrétům. Takových portrétů tenkrát Bouša namaloval celou galerii a je v nich tvář našeho mládí. Navíc nás spojovalo společné krásné prokletí kumštem. Když jsem začínal psát, Bouša byl mým prvním ilustrátorem. Bůh ví, kde všechny ty kresby jsou… Schovával jsem je, ale zasáhl do toho osud, který mi přisoudil cestu za oceán a zapuštění kořenů v nové zemi.“ Barevné kresby, k nimž Španiela koncem padesátých let inspirovalo první vydání Zbabělců, byly zařazeny do publikace Zbabělci. Rukopis, kterou vydalo nakladatelství Books and Cards v roce 2009.
Jaroslava
Dílo
Zastoupení ve sbírkách
Státní galerie výtvarného umění v Náchodě, Okresní muzeum a galerie Jičín, soukromé sbírky u nás i v zahraničí (Francie, Kanada, Německo, Švýcarsko).
Samostatné výstavy
1955 Odbor kultury Městského národního výboru v Meziměstí, výstavní síň Městského národního výboru, Meziměstí, červen. Bohumír Španiel – obrazy, akvarely (motivy z Meziměstí a okolí). Bez katalogu. Úvodní slovo Antonín Hejzlar.
1960 Závodní klub Revolučního odborového hnutí TEPNA Náchod, Malá galerie závodního klubu ROH TEPNA Náchod. Bohumír Španiel – obrazy. Bez katalogu. Úvodní slovo zástupce
pořadatelské organizace.
1960 Odbor kultury Městského národního výboru v Hronově, výstavní síň Jiráskova divadla v Hronově, u příležitosti divadelního festivalu Jiráskův Hronov,červen. Bohumír Španiel –
obrazy. Bez katalogu. Úvodní slovo zástupce pořadatele.
1960 Odbor kultury a odbor pro oslavy Aloise Jiráska při Městském národním výboru v Hronově, výstavní síň Jiráskova divadla v Hronově, 14. 12.1960 – 8. 1. 1961. Bohumír Španiel – obrazy, Jindřich Roubíček – sochy. Bez katalogu. Úvodní slovo Jindřich Vavřička a Jindřich Roubíček.
1965 Divadlo Paravan, Praha, 20. 2. – 20. 3. Bohumír Španiel – pop art. Bez katalogu. Úvodní slovo Jiří Padrta, Josef Škvorecký.
1973 Ateliér Výtvarného kroužku Závodního klubu Revolučního odborového hnutí Tepna Náchod. Tajná výstava nazvaná Sexus. 7. 12. Bez katalogu. Úvodní slovo Bohumír Španiel.
1975 Okresní knihovna v Náchodě, Okresní galerie výtvarného umění v Náchodě, hala a studovna Okresní knihovny, 13. 10. – 31. 10. Bohumír Španiel – obrazy, kresby, výstava
k padesátinám umělce. Úvod v katalogu Jaroslav Suchý. Úvodní slovo Jaroslav Suchý.
1978 Kulturní odbor československé armády, Ústřední dům Československé lidové armády v Praze – Dejvicích, červenec až srpen. Bohumír Španiel – obrazy. Bez katalogu. Úvodní slovo
zástupce pořadatele.
1985 Okresní knihovna v Náchodě, hala a studovna, 19. 9. – 4. 10. Bohumír Španiel – obrazy, Zbyněk Kočvar – knihy, užitá grafika. Katalog bez úvodní stati. Úvodní slovo Marie Sobotková.
1987 Kniha, národní podnik Hlavního města Prahy. Výstavní síň Kniha – stanice Leninova, trasa metra A, Praha 6 – Dejvice. 4. 3. – 26. 3. Zbyněk Kočvar -knihy, užitá grafika, Bohumír
Španiel – obrazy. Katalog – pozvánka bez úvodu. Úvodní slovo Bohumil Matějíček.
1993 Česká spořitelna, a. s. Praha, výstavní síň České spořitelny, Praha 1, 5. 11. -28. 11. Bohumír Španiel – obrazy. Pozvánka – informační dvojlist. Úvodní slovo Věra Jirousová.
Ilustrační práce k dílu J. Škvoreckého:
Josef Škvorecký: Zbabělci. Nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Toronto 1973. Ilustrace – kresby perem, tuší z roku 1966, předány v roce 1970 vydavatelství.
Josef Škvorecký: Prima sezóna. Nakladatelství Galaxie, Praha 1990. Na první straně obálky použit Španielův obraz Tanec v Port Arthuru. Na s. 205 označen za autora obrazu Buddy Beiderbecke. Jde o záměrnou mystifikaci.
Josef Škvorecký, Bronislav Hofman, Jaroslav Suchý: Náchod to krásné město Kostelec. Vydaly Městský úřad v Náchodě, Společnost Josefa Škvoreckého v Praze, IMP Nové Město nad Metují, Náchod 1994.
Očima jiných
Vejvodová Anna: ŽIJE A PRACUJE V NÁCHODĚ
Denní telegraf, 1993, 13. 11.
Benno – Pavel Bayerle
Datum a místo narození: 31. 3. 1925 – 18. 10. 1971
Přezdívka, postava z díla: Benno z mých knih
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace: Znají se od roku 1939.
Po válce studoval Bayerle na filozofii a na farmaceutické fakultě, kde studia dokončil. Věnoval se ale též hudbě. Skládal s úspěchem hity, hrál ještě se skupinou A. Kafky, s orchestrem Zd. Marata a nakonec se hudbě věnoval profesionálně. Stal se šéfem tanečního orchestru Armádního uměleckého souboru. A to mu bylo osudné, dne 18. 10. 1971 při řízení orchestru v Olomouci, když zahajoval pořad, se náhle skácel mrtev k zemi. Bylo mu 46 let.
(Josef Škvorecký vlastními slovy – 1999)
Byl drahý přítel mého mládí, jazzman a kamarád, dokonce jsem s ním jeden čas po Únoru bydlel. Když mě revoluční gardisté vyhodili z podnájmu, Pápen mě pozval, abych se k němu
nastěhoval. Svědkem jeho smrti byl Emil Viklický, napsal mi o ní nádherný dopis, který já jsem téměř beze změny (pouze se změnou jmen a hudebních nástrojů) použil v Inženýrovi lidských duší.
Očima jiných
Dr. Zachoval Miloslav: PAVEL BAYERLE BY SE DOŽIL SEDMDESÁTI LET
Náš čas, 4.4.1995, str.7
Marie Dreslerová (Zbabělci, Prima sezóna a další) – Marie Nosková, roz. Dyntarová
Datum a místo narození
8. 1. 1927, Litoměřice
Přezdívka, postava z díla
Marie Dreslerová (Zbabělci, Prima sezóna a další)
Marie Nosková, roz. Dyntarová (1927–2012)
Marii Dyntarovou znají všichni čtenáři Škvoreckého románů jako Marii Dreslerovou, ve Zbabělcích dokonce skrytou za křestní jméno Dagmar. S Dannym (Josefem) se seznámila, když jí bylo šestnáct let; byla tenkrát dlouhovlasá blondýna s modrýma očima a o ctitele neměla nouzi. S Josefem Škvoreckým nikdy nechodila, jen ji prý občas doprovodil domů nebo si spolu někdy zatancovali. „S jejich partou jsem se moc nestýkala, byli o něco starší ale samozřejmě jsme se znali. Setkávali jsme se na mejdanech, kde hrála jejich kapela nebo se pouštěly desky s Inkou Zemánkovou. Tancovat se smělo za protektorátu jen načerno… Joska byl hrozně hodný kluk, vzorňák, vůbec ne takový jako Danny. Nikdy by neřekl sprosté slovo, a přitom třeba Zbabělci se jimi úplně hemží. Byl zblblý do swingu a kvůli Jarině, kterou přejmenoval na Irenu, se zajímal o horolezectví.“ Svůj nejkrásnější literární obraz ve Škvoreckého knihách si prohlédla v době, kdy se s autorem nemohla setkat.
„V roce 1976 mi byla ilegálně předána Prima sezóna z Toronta. A s věnováním: Marii, souvenir na ty neskutečné, krásné časy.
Tvůj Danny, 17. 3. 1976, Toronto.“
Na stejnou chvíli ostatně zavzpomínal i autor: „Když si Marie přečetla propašovaný výtisk Prima sezóny, napsala mi líbezný dopis: Daníčku, že to ale byly krásné časy, před těmi mnoha lety! A dokonce mi poslala fotografii, jak vypadala tenkrát, v těch starých zlatých časech.“
Očima jiných
Dočekal Boris + Jirků Irena: MARIE Z PRIMA SEZÓNY
MF Dnes magazín 1994 č.45
Jarka Mokrý – PhDr. Jaroslav Suchý
Datum a místo narození
Narozen 10. 1. 1921
Přezdívka, postava z díla
Jarka Mokrý
PhDr. Jaroslav Suchý (1921–2002)
Na jaře 1938 nabídl čtrnáctiletý Josef svému staršímu spolužákovi Jaroslavu Suchému, redaktoru školního časopisu Honíme se po učenosti, k uveřejnění povídku Chemický pokus. Povídka vyšla a chlapci se spřátelili. Po válce společně studovali na pražské filozofické fakultě a blízcí si zůstali i po státnicích: Škvorecký učil v Polici nad Metují, Suchý nastoupil do Městské knihovny v Náchodě a brzy se stal jejím ředitelem. Škvorecký tehdy ještě bydlel u otce v Náchodě, Suchého navštěvoval a v knihovně vedl čtenářský kroužek anglosaské literatury. Jaroslav Suchý vystupuje jako Jarka Mokrý v Prima sezóně a sám napsal mj. knihu Náchod, to krásné město Kostelec.
Dílo
Náchod to krásné město Kostelec (Náchod, Praha 1994)
Očima jiných
Libor Volný : DR. JAROSLAVU SUCHÉMU K NAROZENINÁM
Čtenář 48, č.2/1996 ,str.68
Joida, Fonda (Zbabělci, Prima sezóna) – Ing. Vladimír Šilhánek
Datum a místo narození
7. 2. 1924 v Opavě
Přezdívka, postava z díla
Joida, Fonda (Ve Zbabělcích a v Prima sezóně)
Ing. Vladimír Šilhánek (1924–2009)
Spolužák a přítel z náchodského gymnázia v roce 1940 spoluzaložil studentský taneční orchestr RED MUSIC a od roku 1941 hrál v tanečním orchestru Miloslava Zachovala na tenorsaxofon i na klavír. Jako muzikant nemůže pod jménem Fonda chybět v žádné ze Škvoreckého „kosteleckých“ próz. V roce 1968 se mj. spolu s dr. Emilem Ludvíkem podílel na vzniku Společnosti pro lidská práva; oba tehdy navštívili Jaroslava Seiferta a získali ho do výboru společnosti. Členem společnosti se stal i Šilhánkův spolužák z Rychnova Jiří Šlitr. Po srpnové okupaci Československa Šilhánek se svou ženou Jiřinou (rovněž absolventkou náchodského gymnázia) emigroval do Švýcarska, kde projektoval přehrady a později na nich prováděl kontrolní měření. Působil také jako hudebník v emigrantském tanečním orchestru.
Očima jiných
(ph): DNES UŽ SE NÁM TOLIK NESTÝSKÁ…
1946 léto Lázně Běloves
Náš čas, 25. 2. 1997
Jiřina Mourková (Zbabělci) – Jiřina Šilhánková
Datum a místo narození
9. 11. 1928 Starkoč u Náchoda
Přezdívka, postava z díla
Jiřina Mourková (Zbabělci)
Vztah k J. Š., setkání a zajímavé situace
Kamarádka z gymnasia
Od mládí různá společenská setkání v Náchodě, v Praze a ve Švýcarech, v Kanadě.
Jiřina Š.: Se Zdenou Škvoreckou jsem byla v Československém státním souboru písní a tanců, takže se obě rodiny stýkaly a stýkají příležitostně dodnes.
Libor Volný
Datum a místo narození
29. 12. 1926 Karviná
Přezdívka, postava z díla
Prolíná se různými postavami, kde se často pozná.
Libor Volný (1926–2005)
Spolužák z obecné školy na náchodské Komenského třídě měl k rodině Škvoreckých vždy pevný vztah: už v nejútlejším věku často „suploval“ Josefu Škvoreckému staršímu syna – ovšem jen na jevišti ochotnického divadla. Dokonce se traduje, že jednu malou roličku v Našich furiantech šikovný Volný skutečnému Škvoreckého synovi takříkajíc přebral… Potom se však nepřihlásil ke studiu na náchodském gymnáziu a nastoupil na Obchodní akademii v Trutnově; asi právě proto ho v Josefových románech nenajdeme. „Libor byl dobrý kamarád mého mládí, spojovala nás poezie a divadlo. Po odloučení exilem na mnoho let jsem zjistil, že je to pořád ten starý dobrý kamarád.“ Volný pracoval jako bankovní úředník, přitom však psal a příležitostně publikoval poezii a byl také autorem textu Náchodské vánoční mše, kterou zkomponoval Jaroslav Celba – „Harýk“.
Dílo
Básnické sbírky – zůstaly v rukopisech – např.: Jablko a Eva
Knihy ve spolupráci s malířem a etnografem Karlem Šafářem
Barevné sklíčko (Náchod, 1991)
Šestnáct obrázků z Náchodska (Náchod, 1993)
Očima jiných
Jaroslav Suchý : PORTRÉT LIBORA VOLNÉHO
Náchodský zpravodaj, č.3, 3/1998, str.16
