Kapitoly ze života a díla Josefa Škvoreckého
Obecná škola
V letech 1930 -1935 navštěvoval obecnou školu chlapeckou, mj. s Liborem Volným, poté začal studovat na státním reálném gymnáziu, kde roku 1943 maturoval. V téže době s ním na gymnáziu studovali například budoucí hudební skladatelé Jaroslav Celba a Pavel Bayerle, dramatik Vratislav Blažek, herečka Luba Skořepová, literární bibliograf Boris Mědílek a další osobnosti. Potkával se také se spolužáky a kamarády Hanou Hartmanovou, Boušou Španielem, Vladimírem Šilhánkem, Jaroslavou Vojtíškovou, Marií Dyntarovou, Jarkou Suchým. Již v dětství se spřátelil s Přemou Nejezchlebou.
První literární pokusy
Inspirován básníky dekadence, ale také např. Nezvalem či Seifertem, začal patnáctiletý Škvorecký psát poezii. Jeho rané básně zaznamenávají typické problémy dospívání, ale i specifickou generační zkušenost. Z některých z nich autor již ve čtyřicátých letech sestavil své první rukopisné sbírky (Podvečer, Ragtime, Blázinec, Alladinova lampa, Kniha dešťů), které obvykle připisoval Jaroslavě Fibírové, budoucí románové Ireně. Jestli našel odvahu ji svá díla i předat, nelze dnes již spolehlivě ověřit. Těsně po válce uspořádal z těch nejlepších protektorátních veršů reprezentativní strojopisnou sbírku dodatečně pojmenovanou Tajemství dívek.
Bezprostředně po osvobození si Josef Škvorecký poprvé vyzkoušel práci redaktora. Pod jeho vedením vycházel v Náchodě od července 1945 čtrnáctideník Slovo má mladý severovýchod, zaštítěný akcí Svazu československé mládeže Mladá tvorba. A vedoucí redaktor hned získal i zkušenost s komunistickou cenzurou. Přestože do únorového puče ještě zbývalo třicet měsíců,svazácké ústředí dávalo nepokrytě najevo, že Škvoreckého názory, prezentované v článcích na politická i svrchovaně umělecká témata, nemíní tolerovat. Čtvrté číslo již Škvorecký neredigoval, protože se však od něj redakce odmítla distancovat, byl časopis tímto číslem zastaven.
Studia po válce a pedagogické působení v rodném kraji
Bezprostředně po skončení 2. sv. války v roce 1945 začal Josef Škvorecký studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Záhy však dal přednost oboru angličtina-filozofie na filozofické fakultě, kterou ukončil roku 1949. Těsně před únorem 1948 se stává vítězem vysokoškolské literární soutěže v próze s cyklem Nové canterburské povídky. K realizaci výhry, tedy měsíčního pobytu v zahraničí, však již nedošlo. Po ukončení vysoké školy dva roky učil na Střední škole v Polici nad Metují a na Vyšší sociální škole v Hořicích. Roku 1951 získal na Univerzitě Karlově doktorát filozofie. Ve druhé polovině čtyřicátých let se Škvorecký stále ještě věnuje poezii. Za jeho zřejmě vrcholné básnické dílo je možno považovat rozsáhlou whitmanovskou skladbu Nezoufejte(1946), která ve čtyřech zpěvech zachycuje nejen válečnou generační zkušenost, ale především rozpory doby těsně poválečné. Skladba byla poprvé částečně publikována skoro po pětatřiceti letech. Přestože se autor soustavně zabýval básnickou tvorbou ještě dalších deset let, začíná jej ve druhé polovině let čtyřicátých stále více lákat próza. Za první důležitý prozaický text můžeme považovat Věk nylonu (1946), román sice rovněž začátečnický, nicméně pro další Škvoreckého tvorbu velmi podstatný. Právě na příbězích postav Věku nylonu se autor učil umění literárního dialogu, ve kterém později vynikal. Zmíněný román ve své době nebyl publikován a dochovalo se z něj jen torzo. V době svého vzniku nebyly vydány ani Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1947), sbírka starších i novějších povídek spojených do chaucerovského rámce.
Začátky tvorby
Málokdy se stává, že by knižně publikovaná prvotina byla skutečně prvním pokusem autora stvořit literární dílo. Není to tak ani v případě Josefa Škvoreckého, což už víme dlouho: Zbabělci jsou sice datováni letopočty 1948 – 49 a byli dlouho považováni za autorovu prvotinu, ale v roce 1980 vyšel v Mnichově výbor z jeho juvenilních básní Dívka z Chicaga a také jediný dochovaný zpěv (aspoň jaksi autor tehdy myslel) skladby Nezoufejte! To byl specifický a v jistém smyslu příležitostný text, zachycující zvláštní a pravděpodobně neopakovatelné pocity generace věku téměř ještě teenagerovského, ale zkušeností krutě dospělých – dílo vzniklo v roce 1946 a Josef Škvorecký s ním téměř uspěl v soutěži Družstevní práce, kam je zaslal pod pseudonymem Josef Mnata. Zato v Dívce z Chicaga, zahrnující velmi úzký výběr z jeho básní první poloviny čtyřicátých let, našel čtenář nejen onen kostelecký svět, který v té době znal přinejmenším ze Zbabělců, Prima sezóny a příslušných pasáží Příběhu inženýra lidských duší,ale i Dannyho oči, kterými je tento svět nahlížen, a snad i ústa, jimiž je vyprávěn, resp. zprostředkováván. Byl to Danny pravda poněkud mladší než ve Zbabělcích, ale byl to on. Básním nechyběla ani Marie (zvaná též Dagmara), ani Irena, ani ironie, ani sebeironie, a dovolíte-li mi velkou nadsázku, nechyběl v nich ani dialog jako jeden z nejpodstatnějších a podle mého názoru nejtypičtějších znaků (a kvalit) Škvoreckého literárního tvorby vůbec.
Po promoci na vojnu
Po doktorské promoci na Karlově univerzitě nastoupil Škvorecký v roce 1951 na dvouletou vojenskou službu. Krátce po dlouho vyhlíženém návratu do civilu zachytil čerstvou zkušenost v románu Tankový prapor (1954), v padesátých letech pochopitelně nepublikovatelném. Ani během vojny nepřerušil korespondenci se spolužákem z filozofické fakulty Lubomírem Dorůžkou, který pak svým dílem příteli pomohl k redaktorskému místu ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. V letech 1956–1958 Škvorecký působil jako redaktor nového dvouměsíčníku Světová literatura, kde se podílel na uvádění mnoha spisovatelských osobností z anglosaské oblasti do domácího literárního života. Společně s Dorůžkou pracoval na řadě knižně publikovaných překladů (např. Henry James: Listiny Aspernovy, William Faulkner: Báj), doslovů, předmluv i edičních poznámek. O tom, kdo které dílo podepisoval, rozhodovala aktuální kulturně politická situace i osobní možnosti autorů, které zejména Škvoreckému nebyly po vydání Zbabělců příliš nakloněny. Přestože Škvorecký v padesátých letech – právě s výjimkou Zbabělců – knižně nepublikoval, mohl toto desetiletí považovat za velmi plodné tvůrčí období. Vedle zmíněného Tankového praporu a několika básnických skladeb a překladů v této době vznikají novely Divák v únorové noci (1948), Cesta k ateliérům (1948), Zákony džungle (1950), Stínohra (1950), Špinavý krutý svět (1955), Konec nylonového věku (1950), sbírka Povídky tenorsaxofonisty (1954) a mnohé další práce. Většinu těchto textů, jakož i mnohé básně a celé Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1947), autor později v obavách z následků aféry se Zbabělci ukryl tak dokonale, že byly potom dlouhá desetiletí považovány za ztracené, a svého zveřejnění se tak dočkaly až počátkem devadesátých let. V padesátých letech byl tedy Škvorecký znám spíše jako překladatel; jeho původní tvorbu sledovala v rukopisech jen úzká skupina nejbližších přátel. K prvním čtenářům Zbabělců patřili mj. Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumil Hrabal, Jindřich Chalupecký či Zdeněk Urbánek. V roce 1956 uspořádali Kolář s Hiršalem „presamizdatový“ almanach Život je všude, do něhož Škvorecký pod pseudonymem Josef Pepýt přispěl kapitolou z tehdy ještě nepublikovaných Zbabělců. V polovině padesátých let bylo v Praze uvedeno scénické pásmo Opravdu blues (1955), na němž se Škvorecký autorsky podílel spolu s Luďkem Švábem a Lubomírem Dorůžkou.
Aféra se Zbabělci
V březnu 1958 se Josef Škvorecký oženil se Zdenou Salivarovou, a tak byl rok 1958 důležitý dvakrát. V prosinci 1958 vyšla Škvoreckému první knížka, román Zbabělci. Na Zbabělcích začal Josef Škvorecký pracovat v roce 1948, dokončil je o rok později. V románu se vracel do posledních dnů protektorátu ve fiktivním východočeském maloměstě Kostelci. Květnovou revoluci čtenářům přibližuje skeptický antihrdina Danny Smiřický, postava s mnoha autobiografickými rysy, s níž se Josef Škvorecký nikdy nedokázal rozloučit. Svým nepatetickým a neheroizujícím viděním přelomových dnů pětačtyřicátého roku a zdůrazněním smyslu individuální hodnotové hierarchie každého jedince Danny (a tedy i jeho autor) vyvolal o deset let později bouřlivé a spíše ideologické než literárněkritické polemiky. Zprvu vcelku pozitivní ohlasy (Jiří Lederer, Jan Skácel) vystřídala počátkem roku 1959 řízená odsuzující kampaň, která mohla mít (a do jisté míry i měla) pro autora velmi vážnou existenční dohru. Konzervativní křídlo komunistického aparátu využilo Zbabělce jako varovný příklad důsledku liberalizace poměrů v kultuře, která postupně vyplynula z politického vývoje po oficiálním odsouzení stalinismu v roce 1956.
60. léta
Po skandálu kolem Zbabělců se Škvorecký vrátil ke své původní práci v nakladatelství. V době omezených publikačních možností nadále překládal, původní texty publikoval pod šifrou či pseudonymem (J. Vala), roku 1962 vychází detektivka Vražda pro štěstí pod jménem spoluautora Jana Zábrany. Stejným jménem jsou podepsána i pokračování Vražda se zárukou (1964) a Vražda v zastoupení (1967), knížka pro děti Táňa a dva pistolníci (1965) a překlad románu Warrena Millera Prezydent Krokadýlů (polemiky o autorském podílu obou osobností se vedly v devadesátých letech, nejpodstatnější materiály publikovány v časopisu Kritická příloha č. 7 a 8/1997 a 1998, tečku snad učinil M.Schonberg svým textem Průzkum o přátelství, odvaze a intelektuálním disentu). Důslednost režimu však zatím slábne a již roku 1963 vychází v Čs. spisovateli pět let stará novela Legenda Emöke. V téže době se Škvorecký rozhodl odejít z nakladatelství a zvolil svobodné povolání. Již o rok později vycházejí ve druhém vydání Zbabělci a postupně řada dalších knih: povídky Sedmiramenný svícen (1964), text-appealové humoresky Ze života lepší společnosti (1965), úvahy Nápady čtenáře detektivek (1965, doplněné vydání 1967), Smutek poručíka Borůvky (1966), Babylónský příběh (1967), opožděně i Konec nylonového věku (1967) a část dosud rukopisných povídek ve výboru Hořkej svět (1969). Na poslední chvíli stačily ještě vyjít eseje o americké literatuře O nich o nás (1968), filmová povídka Farářův konec (1969) a zejména román Lvíče (tehdy s podtitulem Koncové detektivní melodrama, 1969), jehož druhé vydání již bylo zničeno. Nepublikována zůstala novela Hovory s Okťabrinou (1966). Škvorecký dále překládá romány, např. Sinclair Lewis: Babbitt; Ernest Hemingway: Sbohem armádo!; Raymond Chandler: Dáma v jezeře. Povídky, eseje i publicistické texty lze najít v dobovém tisku, zejména ve Světové literatuře, Plameni, Hostu do domu, Literárních novinách, Literárních listech, Divadelních novinách a v mnoha dalších periodikách.
Členem Svazu čs. spisovatelů se stává až oklikou jako předseda jeho překladatelské sekce. Jeho příspěvek na IV. sjezdu v roce 1967 se dotýká problémů překladatelské práce. Obrodnému procesu velké naděje na úspěch nedával, což příjezd tanků 21. srpna 1968 potvrdil.
Jazz
Své velké lásce jazzu se Škvorecký věnoval především ve spolupráci s Lubomírem Dorůžkou již od padesátých let. Nejprve společně s Ludvíkem Švábem připravili pásmo Opravdu blues (1955), které úřady povolily jen proto, že se na jevišti objevil americký jazzman Herbert Ward, který tehdy v Československu požádal o politický azyl (posléze tutéž žádost zopakoval v Polsku a nakonec se vrátil do USA). Jako editoři spolupracovali Škvorecký s Dorůžkou na antologiích Tvář jazzu (1964), Jazzová inspirace (1966) a Tvář moderního jazzu (1970, zde již bez uvedení jména J. Š.), i na publikacích o mezinárodních jazzových festivalech v Praze (1964, 1965). Od února 1968 do července 1970 společně připravovali pravidelný rozhlasový pořad Šest na lenošce.
První léta v exilu
31. ledna 1969 manželé Škvorečtí opustili letadlem Air India Československo. Týž den přistáli v kanadském Torontě. Škvorecký potom působil na Cornell University a University of California Berkeley, poté spolu s manželkou procestovali Spojené státy a v mezích možností se snažili udržovat kontakt s domovem: ještě na jaře roku 1970 Škvorecký publikoval v českém tisku (Svět práce). Konečná volba v emigraci padla na kanadské Toronto, kde se manželé usadili 1. září 1969. Zdena během cest po USA napsala své životní literární dílo – román Honzlová. Josef začal na torontské univerzitě přednášet anglickou a americkou literaturu, dějiny filmu a tvůrčí psaní – creative writing.
Ohlasy ve světě
Ve světě získal Škvorecký největší ohlas novelou Bassaxofon, která v prvním vydání v Československu tolik nezaujala. Jazzově naladění Američané však byli nadšeni a Škvorecký se stal asi nejznámějším „jazzovým“ spisovatelem našeho věku. Čtenářsky zaujala i Prima sezóna, cyklus o poručíku Borůvkovi a Příběh inženýra lidských duší. Na české a slovenské diváky mířila divadelní hra Bůh do domu, která měla premiéru jen pár dní po tom, co Josef Škvorecký obdržel prestižní Neustadt International Prize for Literature. Cena, kterou každé dva roky uděluje University of Oklahoma, je dotována částkou 10000 USD. Současně bylo Škvoreckému věnováno číslo časopisu World Literature Today
Exilová léta
Během svých exilových let se Škvorecký zúčastnil mnoha kulturních akcí, pořádaných různými zahraničními i českými exilovými organizacemi. Prostřednictvím profesních i osobních kontaktů se světovými autory, jako byli třeba Graham Greene, Arthur Miller či Kingsley Amis, a také s mnoha nakladatelskými redaktory napomáhal šíření české i slovenské literatury a kultury ve světě. Československou realitu se pokoušel představit západním čtenářům také v mnoha článcích otištěných v kanadském i americkém tisku, naopak domácím posluchačům byly určeny jeho pravidelné relace o doma nedostupné americké literatuře, jež vysílala československá redakce rozhlasové stanice Hlas Ameriky. V nejužším kontaktu byl však pochopitelně s exilovou veřejností:publikoval v Listech, které v Římě vydával Jiří Pelikán, v Tigridově Svědectví, v amerických Proměnách a kanadském Telegramu či Novém domově. S částí emigrace se dostal do sporu v jediném, zato významném případě: Škvorecký byl totiž zásadním odpůrcem tzv. úpravy vztahů s husákovským Československem, již komunistický režim nabídl (ovšemže ne zadarmo) exulantům, kteří v západním světě nevystupovali „proti československým zájmům“.
V květnu 1979 stáli manželé Škvorečtí u vzniku dvouměsíčníku Západ. Původně dokonce uvažovali o tom, že by se nový časopis mohl stát„sesterskou organizací“ nakladatelství Sixty-Eight Publishers, uvědomili si však, že něco takového sami dva nemohou zvládnout. Josef se nicméně stal členem redakční rady a pravidelně zde uveřejňoval své povídky, komentáře, rozhovory a polemiky. V době, kdy v Praze vrcholilo pronásledování Jazzové sekce, zvolil si pro články na toto téma pseudonym Vladimíra Burke; bál se totiž, aby svým jménem neprozradil Státní bezpečnosti pramen svých informací. Nejvýznamnějším zdrojem zpráv z Prahy byl dlouholetý přítel Lubomír Dorůžka, kontakt s domovem však Škvorecký udržoval mnoha dalšími, obvykle utajovanými kanály. Jejich prostřednictvím byly do Toronta doručovány také rukopisy doma žijících autorů, které pak vycházely v Sixty-Eight Publishers.
Dílo v exilu
Josef Škvorecký v exilu nezanevřel na svůj oblíbený žánr, na detektivní prózu. Postupně vydal Hříchy pro pátera Knoxe (1973), Konec poručíka Borůvky (1975) a Návrat poručíka Borůvky (1981). Stejně jako doma věnoval se Škvorecký i v Kanadě publicistice: knižně vydal osobní pohled na vývoj tzv. nové české vlny českého filmu All the Bright Young Men and Women: A Personal History of the Czech Cinema (1971, česky jako Všichni ti bystří mladí muži a ženy, 1990); Samožerbuch (1977, komentovaný soubor dokumentů o činnosti nakladatelství, spolu se Zdenou Salivarovou); Na brigádě (1979, kritiky normalizační české prózy s kritikami české poezie od Antonína Brouska); Velká povídka o Americe (cestopisné postřehy, 1980); anglicky napsanou kritickou studii Jiří Menzel and the History of the Closely Watched Trains (1982); soubor dříve časopisecky publikovaných článků Franz Kafka, jazz a jiné marginálie (1988) a Hlas z Ameriky (1990, výbor z rozhlasových relací o literatuře ve svobodném světě, které připravoval a sám namlouval pro vysílání Hlasu Ameriky od roku 1973). Po mnoha letech se také vrátil ke své starší básnické tvorbě a pro mnichovské nakladatelství Daniela Strože Poezie mimo domov připravil výbor z protektorátní „kostelecké“ poezie Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí (1980) a první zpěv skladby Nezoufejte! (1980). Nových vydání se dočkaly i Legenda Emöke a Bassaxofon v torontském svazku pod názvem Dvě legendy (1982) a text-appealové prózy, doplněné novými texty o exilu a vydané pod názvem Ze života české společnosti (1985). Zapomenout nelze ani na příležitostnou dramatickou tvorbu (divadelní hra Bůh do domu, 1980 a rozhlasová hra Noví lidé, zřejmě 1983). Důležitý přelom v literární tvorbě Josefa Škvoreckého představuje životopisný román Scherzo capriccioso (1983), v němž se autor soustředil na americké osudy českého skladatele Antonína Dvořáka. K exilové tvorbě je však nutno počítat i práci ediční a redakční: Škvorecký často zásadně upravoval texty, které potom vyšly v Sixty-Eight Publishers, k mnoha napsal doslovy a komentáře a také dále překládal.
Listopad 1989
V listopadu 1989 se všem českým exilovým spisovatelům otevřela možnost návratu do Československa: jen někteří se sice do své původní vlasti vrátili natrvalo, avšak téměř všichni, byť v nestejné míře, se vrátili alespoň literárně, tedy ke svým čtenářům. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla jejich tvorba oficiálně tabu, kopie exilových vydání knih významnějších autorů, případně jejich opisy, však po republice ve velmi omezeném množství kolovaly, takže kontakt mezi autory a čtenářskou obcí nebyl přerušen absolutně. Postavení Josefa Škvoreckého mezi exilovými autory bylo z mnoha důvodů netypické. Do emigrace odcházel jako významný a oblíbený prozaik, který mohl apriori počítat se čtenářskou přízní i v exilu (a to i u příslušníků exilu poúnorového, který koncem padesátých let vděčně přijal autorovu prvotinu, román Zbabělci). Prosadil se ovšem i u amerických čtenářů: mezi autory poúnorového i posrpnového exilu byl v tomto ohledu zřejmě vůbec nejúspěšnější. A konečně měl významné slovo ve vydavatelství Sixty-Eight Publishers, které jako jedno z prvních exilových nakladatelství posrpnového období vytvářelo reprezentativní obraz exilové i domácí samizdatové beletrie. Charakter Škvoreckého tvorby se během dvaceti exilových let vyvíjel. Koncem sedmdesátých let se autor nadlouho rozloučil se svým románovým alter ego, Danny Smiřickým, a zdánlivě i s prozaickou linií osobitě pojaté kroniky poválečného vývoje v Československu, kterou tvoří romány Zbabělci, Tankový prapor, Mirákl, Prima sezóna a Příběh inženýra lidských duší. V osmdesátých let se autorovo tvůrčí tempo poněkud zvolnilo, objevila se však nová linie příběhů, inspirovaných osudy významných i „obyčejných“ českých přistěhovalců ve Spojených státech (Scherzo capriccioso, Nevěsta z Texasu).
Návrat do domácího literárního prostředí se ve Škvoreckého případě uskutečnil nejen prostřednictvím rychlých reedic knih v exilu napsaných i vydaných, ale také prostřednictvím textů, které dosud vůbec nebyly knižně publikovány: v převážné většině šlo o rukopisy ze čtyřicátých a padesátých let, které po Škvoreckého emigraci zůstaly v republice na utajeném místě a které autor vypátral až v devadesátých letech u svých příbuzných. Kromě toho se na knihkupeckých pultech objevilo i několik nových próz a Josef Škvorecký zasáhl do domácího literárního a společenského života také několika významnými publicistickými příspěvky.
Literární návrat Josefa Škvoreckého
Dílu Josefa Škvoreckého se po roce 1990 dostalo zaslouženého ohlasu. Ve značných nákladech začaly vycházet knihy napsané v exilu, které nasytily zvědavé čtenáře autorovy generace, zejména však Škvoreckého představily mladším generacím, které během normalizace neměly vůli či možnost jeho exilovou tvorbu sledovat. Nejrychleji se domácí nakladatelství postarala o reedici Prima sezóny a Tankového praporu. Náklady těchto prvních tuzemských vydání dosáhly 150 000 výtisků. Brzy následovaly Hříchy pro pátera Knoxe a reedice všech tří knih o poručíku Borůvkovi. Nakladatelství Atlantis vydalo Mirákl a Příběh inženýra lidských duší, Odeon se postaral o román Scherzo capriccioso. Společnost Josefa Škvoreckého připravila v první polovině devadesátých let řadu publikací s méně známými, zejména básnickými a publicistickými texty, často jinde dosud netištěnými. V Náchodě vyšla výpravná publikace s fotografiemi Bronislava Hofmana a texty Josefa Škvoreckého Náchod, to krásné město Kostelec (1994), kterou uspořádal autorův někdejší spolužák Jaroslav Suchý.
V posledním ročníku edičního plánu nakladatelství Sixty-Eight Publishers vyšly pod názvem Hlas zAmeriky (1990) recenze anglické a americké literatury, které autor pravidelně četl ve vysílání doma velmi poslouchané washingtonské rozhlasové stanice, a úplného vydání se konečně dočkaly i Povídky tenorsaxofonisty (1993) z poloviny padesátých let. Rozsáhlý román Nevěsta z Texasu o české emigraci do Spojených států v 19. století a o účasti Čechů v americké občanské válce vyšel v roce 1992 téměř současně v Torontu a v pražském nakladatelství Naše vojsko. Další novinky už manželé Škvorečtí tiskli poprvé v České republice. V Povídkách z rajského údolí (1995) se autor vrátil k některým tématům, která už jeho čtenáři znali zejména z Příběhu inženýra lidských duší. Také zde se s vypravěčem setkáváme v kursech tvůrčího psaní na torontské univerzitě a sledujeme jeho pozorování tamní studentské obce i nezbytné konfrontace jeho zkušeností torontských a „kosteleckých“. Za závažnější text můžeme považovat Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996), prózu, která je sice také v jistém smyslu konfrontací autorových českých i zaoceánských zkušeností, ale především v ní jde o zpověď pro Škvoreckého netypicky intimní. Jedna ze dvou zápletek příběhu je totiž zjevně inspirovaná uvedením Zdeny Salivarové v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, která autorově manželce – i její literární kopii Sidonii – způsobila dlouhodobé a těžké trauma. Postavy, za nimiž snadno odhalujeme reálné předobrazy, autor tentokrát (na rozdíl od Lvíčete či Miráklu) ani v nejmenším nekarikuje a nenabízí ani obligátní úkrok v podobě sdělení očistě náhodné podobnosti skutečných osob s „fiktivními“ postavami. Bylo by to totiž protismyslné: podstatou knihy je obžaloba naší kolektivní lhostejnosti, ale také oněch konkrétních osob, které v reakcích na obvinění „Dannyho manželky“ v autorových očích neobstály. Druhá dějová linie, zápletka vraždy, kterou vypravěč postupně rozplétá, je jakoby z jiného těsta a nápadně připomíná příběhy z Hříchů pro pátera Knoxe. Mezi řádky a v závěru již zcela explicitně autor řeší problém závažnosti dvou činů: vraždy „klasické“ (ale také, dodejme,literární) s vraždou lží, pomluvou, osočením. Následujícímu Škvoreckého dílu, mystifikačnímu románu Nevysvětlitelný příběh (1998), věnovala kritika nebývalou pozornost a soudy vynášela nejen příznivé, ale přímo nadšené. Autor zde demonstruje své přesvědčení, že dobrá literatura (a zde i literární věda!) je především zábavnou hrou, jejíž účastníci – tedy i čtenáři – se pohybují po vždy rozostřené hranici mezi realitou a fikcí. „Textologická detektivka“ řeší rozpor mezi „prokazatelnou pravostí“ starořímského tzv. Questova rukopisu a mezi okolnostmi a různými literárními souvislostmi, v jejichž světle se rukopis jeví jako jednoznačný podvrh. Knížka je nejen „žertem věnovaným Zdeně“ k výročí sňatku, ale také poctou autorovu oblíbenci Edgaru Allanu Poeovi. O pět let později vydal Škvorecký novelu Pulchra (2003), jejíž podtitul Příběh o krásné planetě čtenářům signalizoval autorovo vykročení do oblasti klasické science-fiction. Část kritické obce knihu považovala za pouhý moralistní apel, což jí milosrdně umožnilo přehlédnout deziluzivní „poselství“ bezvýchodnosti lidské existence, kterým se příběh „alternativy“ pozemského života – pro Josefa Škvoreckého zcela netypicky – uzavírá. Románem Obyčejné životy (2004), adresovaným„věrným čtenářům“, se autor v roce svých osmdesátin rozloučil s Dannym Smiřickým a jeho kosteleckými přáteli a spolužáky z kosteleckého gymnázia. Výčet nejnovějších Škvoreckého textů pak uzavírá šestidílný cyklus detektivních příběhů, které vznikly za spolupráce obou manželů a které autory představují v jejich obvyklých rolích konstruktérů vtipných dialogů a netuctových kriminálních zápletek.
Poslední návštěva Česka v roce 2004
Poslední návštěva manželů Škvoreckých v Česku začala 19.září příletem. Odjezdem do Náchoda a setkáním maturitních tříd Josefových spolužáků odstartovala Mezinárodní literární konference. Po jejím skončení, i přes původní záměr respektovat autorův pokročilý věk a uchránit ho před pozorností zvědavců i médií, byl původně velmi volný program manželské dvojice zaplňován narychlo domlouvanými schůzkami. Z těch, kterých se mohli zájemci zúčastnit alespoň dodatečně, stačí uvést natáčení televizních pořadů Na plovárně a Krásný ztráty. V den svých narozenin oslavil Josef s přáteli své osmdesátiny v hotelu Holliday Inn. Návštěva pokračovala v Myšlíně, kde se ke„zbabělcům“ přidal ještě Harýk (Jaroslav Celba) a několik dalších obyvatel protektorátního Kostelce (mj. bibliograf Boris Mědílek), a potom samozřejmě v Praze. Po prohlídce „svého“ gymnázia a Literární akademie (včetně účasti na promoci a imatrikulaci) se manželé Škvorečtí poprvé vypravili do knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti. Jak na místě zjistili, fond Sixty-Eight Publishers nebylo třeba doplňovat, je zde kompletní. Následovala autogramiáda v Luxoru, kde Škvoreckým zazpívala Eva Pilarová. Jedenáctého října Josef Škvorecký osobně převzal půl Ceny Jaroslava Seiferta, kterou mu udělila Nadace Charty 77 a o kterou se rozdělil s Viktorem Fischlem. Na závěr přišlo setkání s prezidentem Václavem Havlem a paní Dagmar. A dvakrát odložený odlet se uskutečnil 14. října.
Léta 2005 – 2011
V roce 2006 vyhlásila Literární akademie první ročník Ceny Josefa Škvoreckého, udílené nejlepšímu prozaickému dílu roku počítaného od června do května následujícího roku. Prvním nositelem ceny se stal v roce 2007 Jan Novák se svým románem Děda. V roce 2007 natočil dokumentarista a později shodou okolností poslední rektor Literární akademie Petr Kaňka snímek Gentleman Josef Škvorecký, který Česká televize poprvé odvysílala 29. ledna 2009 (slavnostní předpremiéra se ovšem konala již 6. ledna v náchodském divadle). V roce 2007 vyšel v rámci Spisů první svazek řady Škvoreckého korespondence (šlo o dopisy, které si autor v padesátých letech vyměnil s Lubomírem Dorůžkou) a v pardubickém nakladatelství Lithos vydal Tomáš Mazal půvabnou publikaci Putování k Port Arthuru, vycházející i z dosud nepublikovaných pramenů: pokřtěna byla v náchodském divadle 29. září 2007. V brněnském nakladatelství MOBA vyšel v roce 2007 román Jana Zábrany a Josefa Škvoreckého Vražda pro štěstí poprvé se jménem Josefa Škvoreckého na obálce. V dubnu 2009 byl Josef Škvorecký v Torontu ve vážném stavu hospitalizován a domů se vrátil až v polovině srpna. 26. května 2009 mu byla v nepřítomnosti v Praze udělena Cena Společnosti pro vědy a umění a v rámci Spisů vyšli v téže době Zbabělci v původní rukopisné verzi (edičně je připravil a bohatě komentoval Michael Špirit). V roce 2010 vydal Books and Cards edici Škvoreckého korespondence s Janem Zábranou Jak je ve větě člověk, která se v tradiční anketě Lidových novin umístila na pátém místě, a v Argu poprvé vyšel Prezydent Krokadýlů Warrena Millera se jménem Josefa Škvoreckého jako překladatele.
Odchod a ti druzí
V říjnu 2011 se zdravotní stav Josefa Škvoreckého znovu vážně zhoršil, nádorové onemocnění bohužel odolalo četnému ozařování a na chirurgický zákrok si lékaři netroufli. V posledních měsících jeho života se o něj spolu se Zdenou starali Michal Schonberg, Vladimír Pucholt, neteř Zuzana Novotná a další blízcí přátelé. Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012 v Torontu. Mši v pražském kostele sv. Salvátora sloužil dne 11. ledna 2012 Tomáš Halík. 9.února 2012 se v náchodském divadle uskutečnil vzpomínkový večer. Na domě v ulici Na Březince 13 na pražském Smíchově, kde manželé Škvorečtí bydleli do roku 1960, byla 27. února odhalena pamětní deska. Soukromé gymnázium nesoucí autorovo jméno připomnělo jeho památku 11. a 12. dubna téhož roku čtyřiadvaceti hodinovým Nonstop čtením z děl vydaných nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers. V náchodské Městské knihovně byla instalována Škvoreckého busta, kterou vytvořil Jindřich Roubíček. 27. září 2012 se uskutečnil vzpomínkový večer na půdě University of Toronto, jehož se jménem SJŠ zúčastnili Alena Přibáňová a Václav Krištof. Téhož roku publikoval profesor náchodského gymnázia Aleš Fetters monografii Josef Škvorecký a Náchod.
Postupně bohužel odcházeli i Josefovi přátelé. Již 25. ledna 2008 zemřela Marie Štichová (Lizetka) a o rok později, 20. prosince 2009 Bohumír Španiel, z několika knih známý jako Rosťa Pittermann. 15. srpna 2012 zemřela Marie Nosková (Marie Dreslerová z Prima sezóny) a 9. srpna téhož roku Ladislav Čerych (ze Zbabělců znám jako Šerpoň). 27. února 2013 zemřel Jaroslav Celba (Harýk) a 16. prosince téhož roku další z nejbližších přátel, hudební publicista Lubomír Dorůžka. V květnu 2012 změnilo majitele i Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého a po roce a půl opustilo i tradiční adresu Legerova 5, Praha2. Gymnázium zprvu pokračovalo v pravidelných výročních čteních věnovaných Josefu Škvoreckému, posléze však tato aktivita přešla do péče bývalých pedagogů gymnázia a Společnosti Josefa Škvoreckého. V dubnu 2014 byla na Staroměstském hřbitově v Náchodě odhalena Josefu Škvoreckému pamětní deska ve tvaru otevřené knihy; umístěna je na rodinném hrobě. 11. května 2014 byla v Náchodě instalována Lavička Josefa Škvoreckého (autorem je sochař Josef Faltus) a v den nedožitých devadesátin byla odhalena druhá pražská pamětní deska, tentokrát v Patočkově ulici v Praze 6, využívající známou karikaturu nakreslenou Ondřejem Suchým. Pod názvem Škvorečtí vydal téhož roku knihu svých vzpomínek a korespondence publicista a autor cestopisů Ota Ulč.
