Nakladatelství Sixty-Eight Publishers po 10 letech
My oba na naše nakladatelství vzpomínáme jako na krásnou, byť často ne lehkou a vždycky namáhavou dobu, již nám bylo dopřáno strávit zajímavou a smysluplnou prací. “Smysluplností” nemyslíme nějaký “dopad na dění v Československu”, protože, jak jsme uvedli nahoře, pro takovou úvahu nám chybí podklady a vědecká metoda. Myslíme tím službu českým a slovenský exilovým čtenářům. Snad každý z nich si s sebou do ciziny přivezl nějakou tu knihu, kterou by si vzal na příslovečný pustý ostrov – ale jen málokdo měl možnost vzít si do exilu celou svou knihovnu. Tu jsme se, pokud to šlo, snažili čtenářům nahradit.
Byla to ovšem pouze jedna stránka mince: chtěli jsme taky pomoct k publikaci českým autorům v exilu a v disentu doma. Možnost těch prvních vycházet v cizích jazycích byla mizivá a měli ji v naprosté většině pouze autoři, kteří už před odchodem z vlasti byli na Západě známí, a to spíš více než méně. Disidenti doma měli u západních nakladatelů šanci poněkud, ale jen zcela málo větší – a jenom nějakou dobu – zato jejich příležitost vydávat knihy doma byla nulová. Teprve když to risknul Karel Pecka a poslal nám rukopis románu Štěpení, a když se mu za to, kromě nepříjemných výslechů (ale byl to ostřílený kozák) nic nestalo, osmělili se další.
Nakladatelství si vymyslela Zdena. Pak už jsme je dělali rukou společnou a nerozdílnou. Večery na terase naší kanceláře na Davenport Road, kde měla pod prkennou podlahou doupě početná mývalí rodinka a odkud bylo vidět na barevnou siluetu města, patří k nejkrásnějšímu, co jsme v exilu zažili. Objednávali jsme si roštovaná kuřata z nedaleké restaurace Swiss Chalet, kde se nic jiného nedostalo, ale zato to stálo za to, občas i pizzu, dokud jsme ještě nebyli přinuceni držet dietu, zapíjeli jsme to chilským vínem, v čemž bylo i trochu sympatie k národu, který na rozdíl od našeho, se ubránil komunismu. A čekali jsme, až slunce zapadlo a vyšel měsíc a někdy až pozdě do noci, kdy se mývalí matka vracela z nočního sběru v odpadkových kanistrech v okolí, se svými napapanými a nespočitatelnými dětičkami. Dávali jsme takovým večerům přednost před večeřemi v nejlepších restauracích.
“Co může přinést současné mladé generaci poznání exilových a samizdatových děl a edic?” To předpokládá zájem, a k tomu jsme oba krajně skeptičtí. Zájem bohužel, zdá se, není nijak velký ani u nakladatelů – jenomže nezájem o padesátá léta a hrozné a absurdně komické věci, které se tehdy dály, je, máme dojem, téměř všeobecný.
Například memoárové knihy lidí, kteří na tu dobu doplatili nejvíc – muklů – vyjdou povětšině pouze péčí nakladatelů značně obskurních a nemají tedy moc naděje, že by je četli čtenáři jiní než podobně postižení. Jako ze všeho i zde je pár výjimek, ale některé naše knihy s tou tematikou – např. Mládí Pavla Řehůřka, podle našeho názoru útlá kniha s rysy klasické tragédie – nenašly doma nakladatele vůbec.
A kromě autorů velmi, dokonce světově známých, zájem o autory, kteří psali o exilu, je rovněž nevelký. Nebýt např. časopisu Xantypa, kde dílo o Fitzroy Crossing vycházelo na pokračování, nenašly by možná žádné jiné Mocovy knihy nakladatele
– a vlastně nevím, jestli nějaké takové nakladatele našly. A přitom má jeho próza v české literatuře neznámý kolorit země protinožců.
Kritika? Tón vůči těm několika málo známým exilovým autorům, jimž se podařilo něco vydat, nesvědčí o nějakém velkém kritickém zájmu. Jenže v tom nejsou exiloví spisovatelé sami. Někdy se nám zdá, že pokud kniha není naprosto výjimečná, nestojí většině recenzentů za mnoho slov, a naproti tomu, pokud je zřetelně mizerná, recenzenti na ni s rozkoší upozorní.
Zase jsou tu výjimky, jako ve všem.
Jak ovšem vysvětlit tenhle zarážející nezájem o literaturu exilu a o exulanty vůbec? Nezájem, který někdy hraničí s pohrdáním, s nechutí, až s nepřátelstvím?
Na to se nás moc ptáš, Vašku. Nejsme nakloněni uvěřit interpretacím v exilu dost rozšířeným, jež mají co činit se závistí, s nechutí k těm, kteří to riskli, když já jsem taky moh a dal jsem přednost mít svý jistý. Nehodláme se věnovat spekulacím o téměř všeobecné namočenosti v nepěkných děních a v maulhaltování, a dokonce v členství v organizaci, která všechny ty nepěkné, hrozné až kriminální věci padesátých let zavinila. K tomu nemáme nejmenší chuť. Ovšem jak to vysvětlit?
Zůstaneme-li u kultury: v poslední době vzniklo několik filmů na téma nacismu. Jejich autoři jsou vesměs lidé, kteří tehdy ještě nebyli na světě. Ale kromě filmu Bumerang podle Jiřího Stránského neznáme – možná z nedostatku příležitosti – jiná zpracování tématu, které takové množství spoluobčanů prožilo na vlastní kůži. Proč?
Snad proto, že Česká republika je dnes západní stát, a tam je zájem o nacismus s paralelním nezájmem o ten druhý zločinný velerežim uplynulého století běžný. Fenomén vysvětlitelný, mezi jiným, i tím, že kdežto nacisti přistupovali ke svým zločinům s otevřeností gangstera, jenž se nevydává za spasitele, a když, tak jen v rámci cosa nostra, kdežto vykonavatelé činů toho druhé režimu se halili do mlhy řečí o demokracii? Je to proto, že nacisti nazývali svou diktaturu pravým jménem, kdežto komunisti jí říkali “největší demokracie možná v třídní společnosti” – a mrtvoly se vršily tam i onde?
Jenomže to už zabíháme do úvah, které nám nepřísluší. Nemáme potřebné zkušenosti, podrobné historické a sociologické znalosti, ani metodiku, abychom si mohli troufnout na odpověď.
Zato nakladatelství jsme oba milovali, a soudě dle mnoha čtenářských dopisů v těch letech, měli je rádi i mnozí v exilu.
A to nám stačí, za to děkujeme.
Zdena & Josef Škvorecký
