Rozloučení s Iljou Matoušem
Když jsme se seznámili, bylo Iljovi třicet (narozen 1955) a mně sotva dvacet roků. V roce 1985 nás sblížila Fonopárty, ono polooficiální shromáždění fonoamatérů, tedy „lovců zvuku“, které nedlouho předtím zorganizoval Jonáš-klub. Nabídl jsem Iljovi své semaforské poklady na magnetofonových páskách a on mě pozval na návštěvu. Bydlel tehdy se ženou a dvěma malými dcerami v nevelkém bytě rodinného domku v Rybově ulici nad pražskou vojenskou nemocnicí. Svou sbírku knih ukládal (a zčásti doslova uskladňoval) v obývacím pokoji i na zasklené verandě, jeho hlavním doupětem však byla malá místnost ve sklepě. V policích, v nichž běžní občané uchovávají zavařeniny, stály publikace z rodu těch, které by „příchozí Vejda“ (řečeno s Werichem) raději neměl vidět. A na psacím stole malý kufříkový psací stroj (pokud mě neklame paměť, byl to oranžový Consul). Ilja byl totiž nejen čtenářem a sběratelem, ale také vydavatelem.
Škála jeho zájmů byla široká. Dohromady nás dal Semafor, ale hned jsme našli další společné pole, a to byl folk. V mém případě český, v Iljově i světový (nejraději měl Dylana). Třetím společným tématem byl Josef Škvorecký, jehož „sebrané spisy“ Ilja vydával pro sebe a pro přátele v nákladu pouhých šesti kusů, neboť víc kopíráků se do zmíněného consulu nevešlo. Často mě u sebe nechával bydlet a já jsem tak postupně objevoval různé utajované světy, v nichž se Ilja orientoval lépe, byť stejně jako já především nadšenecky. O Josefu Váchalovi či Ladislavu Klímovi jsem jako čerstvý maturant věděl v roce 1985 málo a Ilja mě postupně zasvěcoval. Stali se z nás blízcí přátelé.
Ilja pro mě ztělesňoval jeden z paradoxů doby. Jeho otcem byl ideologický pracovník Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ Milan Matouš, který však od rodiny odešel již v době, kdy bylo Iljovi teprve deset let. Jeho syna tedy vychovával otčím Václav Prchlík. Náčelník Hlavní politické správy Čs. lidové armády byl tím generálem, který na základě několika publikovaných ukázek z Tankového praporu zakázal okolo roku 1966 vojenským časopisům tisknout jakoukoli satiru, po roce 1968 byl však degradován a roku 1971 dokonce nepodmíněně odsouzen za vyzrazení vojenského tajemství. Ilja vystudoval alespoň dálkově Střední knihovnickou školu a jako svou závěrečnou práci připravil strojopisnou publikaci věnovanou Osvobozenému divadlu. Tím začala jeho vydavatelská „dráha“. Nejprve pořizoval opisy různých uměnovědných publikací pro filosofa Petra Rezka, záhy si však vytvořil vlastní ediční plány. Zaměstnán byl jako skladník v Sovětské knize, pak v rámci náhradní vojenské služby jako řemeslník u Vojenských staveb a nakonec jako vedoucí papírenského skladu Obchodu průmyslovým zbožím v Praze. Zvláště toto poslední předlistopadové zaměstnání mu poskytovalo dost času na pěstování dalších zálib (kromě Jonáš-klubu byl také členem Jazzové sekce a Sekce mladé hudby) a hlavně na výrobu samizdatů. Na přípravě některých se podílel i pozdější významný editor a redaktor Jan Šulc, jako podkladů pro své folkové samizdaty využíval Iljovy strojopisy Standa Zárybnický-Houla a malou měrou jsem se připojil i já.
Právě oblast folku je mezi Iljovými samizdaty zastoupena nejpočetněji. Většinu knížek edičně sestavoval sám, obvykle na základě nahrávek z koncertů. Kromě toho sestavil slovník písničkářů a folkových skupin 100x s folkem, což byl ve své době počin téměř unikátní. Dále vydal několik knížek s texty Jiřího Suchého a jiných divadelníků patřících k malým scénám šedesátých let. Mezi ostatní autory jeho edice patří ti, které Ilja rád četl: mj. Hrabal, Kolář, Wernisch, Zahradníček, Seifert a mnozí známí i zapomenutí surrealisté. Největší ediční pozornost věnoval Ladislavu Klímovi: řada Ladislava Klímy spisy sebrané, do níž Ilja zařazoval většinou autorovy bibliofilsky vydané práce, zahrnuje celkem třináct svazků.
Listopad 1989 zasáhl do života většiny z nás zásadním způsobem. Nové možnosti nám všem braly čas na staré zájmy i na staré přátele. Z obrovské kulturní nabídky si Ilja zkoušel vybírat, ale jeho sběratelská vášeň působila i nadále do mnoha směrů. Jak říká jeho dcera Tereza, „jedna kniha byla pro něho jedna kniha. Dvě knihy už byly základ sbírky“. Hned v roce 1990 Ilja vstoupil do právě zakládané Společnosti Josefa Škvoreckého a výrazně se podílel na jejích prvních publikacích: některým navrhl obálky (například Kulatému světu Ivy Pekárkové), přispíval do Dannyho a sestavil čtyřsvazkový soubor Bibliografie Josefa Škvoreckého. Nadále jsme se vídali i soukromě, často zajížděl k nám do Brna, někdy jako doprovod své mladší dcery Veroniky, která podstupovala v Ostrově u Macochy léčbu astmatu. Ještě v devadesátých letech se Ilja začal věnovat esoterice, která mu po dlouhé příští období poskytovala obživu, ale na tuto půdu jsem se za ním nevydal a našich společných zájmů jako by ubývalo. Pravidelně jsme se však setkávali na valných hromadách SJŠ a po čase jsme navázali tam, kde jsme kdysi přestali. Ilja je jako spoluautor uveden v již profesionálně zpracované Bibliografii Josefa Škvoreckého, kterou jsme vydali u příležitosti Josefových osmdesátin v letech 2004 a 2005: členem užšího autorského týmu sice nebyl, ale množství podkladů, které nám tehdy poskytl, ho mezi spoluautory delegovalo naprosto samozřejmě. Mimochodem: náchodské konference v roce 2004 se Ilja zúčastnil a Josef Škvorecký mu za veškerou práci při propagaci jeho díla z pódia osobně poděkoval.
V posledních dvou letech se Iljův život bohužel tragicky zlomil. Náhlý rozpad manželství nesl těžce a nedokázal se srovnat ani s jeho důsledky: přišel nejméně o polovinu svých knižních sbírek (včetně kompletní řady Sixty-Eight Publishers s podpisy mnoha již nežijících autorů), které se pak objevovaly po různých antikvariátech i na Aukru. Na to, aby si sbírky kupoval zpět, neměl dost peněz, věci z Aukra mu zachraňovali někteří známí i neznámí, leč informovaní přátelé. Jednoho dne jsem dostal mail z Divadelního ústavu, v němž mi jeho pracovnice Lucie Čepcová psala, že ústav získal část pozůstalosti „po panu Matoušovi“, a jestli nemám zájem o složky nadepsané „Josef Škvorecký“ a „Jiří Suchý“. Zájem jsem měl, ale pro to nejcennější ze své „pozůstalosti“ si do Celetné zašel sám Ilja.
3. března letošního roku jsme se setkali v kavárně v Jindřišské ulici, kam mu můj kamarád Břeťa Raška přinesl pár jeho věcí, zakoupených na Aukru. V dubnu Ilju postihla těžká mozková příhoda: byl v té chvíli sám, a přestože si ještě dokázal zavolat záchranku, šťastný konec tento příběh nemá. Ochrnut na levou polovinu těla ležel nejprve ve vojenské nemocnici, potom půl roku v Thomayerově nemocnici v Krči, kam za ním v období první vlny koronaviru pouštěli jen dceru Terezu, když přijela z Francie. Počátkem srpna jsme se zde viděli naposled, protože jsme se ženou dostali výjimku ze zákazu; Václav Krištof takové štěstí neměl. V říjnu byl Ilja převezen do Nemocnice u sv. Kříže, kde začínal znovu a lépe rehabilitovat, nakazil se však nemocí označovanou jako covid 19 a tento nápor jeho oslabené tělo nevydrželo. Zemřel v noci na pondělí 2. listopadu 2020 ve vinohradské nemocnici.
V prvních letech činnosti SJŠ byl Ilja Matouš jejím nepostradatelným členem a Společnosti zůstal věrný i v době, kdy Josef Škvorecký přestal být módním autorem. Zaslouží si, abychom na něho nezapomněli.
Michal Přibáň
