Životopis z CD ROM Josef Škvorecký: Život a dílo (Životopis do roku 1998)
Josef Škvorecký se nikdy netajil tím, že jeho hlavní uměleckou ambicí je bavit své čtenáře. Ačkoli můžeme i v tomto ohledu považovat jeho tvorbu za úspěšnou, neubránil se ani on osudu nadaných a pilných spisovatelů: stal se žijícím klasikem. Možná navzdory svým původním úmyslům byl koncem padesátých let vnímán jako zlobivé dítě, které se nebojí porušovat literární, společenské a politické konvence, o dvacet let později však bylo patrné, že ve Škvoreckém našla naše literatura nejen originálního humoristu, ale mimoděk i kronikáře moderních českých dějin. Přestože většinu položek jeho bibliografie tvoří próza, Škvoreckého múzy měly i nadání básnické a dramatické, nemluvě o autorově esejistice a publicistice a o činnosti kritické a překladatelské.
Narodil se 27. září 1924 v Náchodě, ve městě, které se později stalo (jako Kostelec) dějištěm jeho nejvýznamnějších próz. Jeho otec Josef (1897-1967) byl bankovní úředník, význačný člen Sokola a aktivní herec v místním divadle, matka Anna Kurážová(1896-1947) byla v domácnosti. V dětství onemocněl Josef opakovaným zápalem plic, takže vytoužená kariéra fotbalisty vzala za své. Chronický katar průdušek mu také zabránil vyniknout ve hře na saxofon.
Již během protektorátních let vznikají Škvoreckého první pozoruhodné literární pokusy. Inspirován básníky dekadence, ale také např. Nezvalem či Seifertem, se v té době věnuje především poezii. Jeho rané básně zaznamenávají typické problémy dospívání, ale i specifickou generační zkušenost. Škvorecký si tyto své pokusy ukládal do souboru, který on sám nazývá Špalíček (1938-1946), z některých básní však již ve čtyřicátých letech sestavil své první rukopisné sbírky: Podvečer (1940 a 1945), Rag-time (1942), Blázinec (1943), Alladinova lampa (1943) a Kniha dešťů (1945). Texty, které tehdy považoval za zdařilé, uspořádal těsně po válce do strojopisné sbírky dodatečně pojmenované Tajemství dívek (zřejmě 1945 – 1946). O mnoha básních ze svého prvního tvůrčího období, které autor tenkrát věnoval svým přátelům, dnes již neví ani on sám, ani literární historikové. Z prózy mu na jaře 1939 vyšla v náchodském studentském časopise Honíme se po učenosti povídka Chemický pokus. Budoucí práci redaktora si Škvorecký vyzkouší po osvobození v náchodském časopise SČM Slovo má mladý severovýchod. Za články je napadán nadřízenými svazáckými orgány a vydávání Slova je záhy ukončeno.
Bezprostředně po skončení 2. sv. války v roce 1945 začal Josef Škvorecký studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Záhy však dal přednost oboru angličtina-filozofie na filosofické fakultě, kterou ukončil roku 1949. Těsně před únorem 1948 sestává vítězem vysokoškolské literární soutěže v próze s cyklem Nové canterburské povídky. K realizaci výhry, tedy měsíčního pobytu v zahraničí,však již nedošlo. Po ukončení vysoké školy dva roky učil na Střední škole v Polici nad Metují a na Vyšší sociální škole v Hořicích. Roku 1951 získal na Univerzitě Karlově doktorát filosofie.
Ve druhé polovině čtyřicátých let se Škvorecký stále ještě věnuje poezii. Za jeho zřejmě vrcholné básnické dílo je možno považovat rozsáhlou whitmanovskou skladbu Nezoufejte(1946), která ve čtyřech zpěvech zachycuje nejen válečnou generační zkušenost,ale především rozpory doby těsně poválečné. Skladba byla poprvé částečně publikována skoro po pětatřiceti letech. Přestože se autor soustavně zabýval básnickou tvorbou ještě dalších deset let, začíná jej ve druhé polovině let čtyřicátých stále více lákat próza.
Pomineme-li začátečnické,namnoze ještě „školní“ románové pokusy Tajemná jeskyně, Mužové železných srdcí či později Komplex méněcennosti (1940-45), za první důležitý prozaický text můžeme považovat Věk nylonu (1946), román sice rovněž začátečnický, nicméně pro další Škvoreckého tvorbu velmi podstatný. Právě na příbězích postav Věku nylonu se autor učil umění literárního dialogu, ve kterém později vynikal. Zmíněný román ve své době nebyl publikován a dochovalo se z něj jen torzo. V době svého vzniku nebyly vydány ani Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1947), sbírka starších i novějších povídek spojených do chaucerovského rámce.
V roce 1948 začal Josef Škvorecký pracovat na Zbabělci (1949, knižně poprvé 1958), románu, v němž se vracel do posledních dnů protektorátu ve fiktivním východočeském maloměstě Kostelci. Květnovou revoluci čtenářům přibližuje skeptický antihrdina Danny Smiřický, postava s mnoha autobiografickými rysy, s níž se Josef Škvorecký dodnes nedokázal rozloučit. Svým nepatetickým a neheroizujícím viděním přelomových dnů pětačtyřicátého roku a zdůrazněním smyslu individuální hodnotové hierarchie každého jedince Danny (a tedy i jeho autor) vyvolal o deset let později bouřlivé a spíše ideologické než literárněkritické polemiky.
Po doktorské promoci na Karlově univerzitě nastoupil Škvorecký v roce 1951 na dvouletou vojenskou službu. Krátce po návratu do civilu zachytil čerstvou zkušenost v románu Tankový prapor (1954), v padesátých letech pochopitelně nepublikovatelném. Na Filozofické fakultě UK se setkává s Lubomírem Dorůžkou, se kterým navazuje dlouholeté přátelství i spolupráci. Pokud můžeme soudit z korespondence, projevují se první plody spolupráce (zážitky z vojenské služby) již v Tankovém praporu. S L. Dorůžkou pracují společně na překladech (např. Henry James: Listiny Aspernovy, William Faulkner: Báj), doslovech, předmluvách i edičních poznámkách. Kdo které dílo podepisoval, o tom rozhodovala konkrétní kulturněpolitická situace. Roku 1953 nastoupil Škvorecký jako redaktor do nakladatelství Odeon (tehdy Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – SNKLHU, od 1961 SNKLU). V letech 1956 – 1958 působil jako redaktor nového dvouměsíčníku Světová literatura, kde se podílel na uvádění mnoha spisovatelských osobností z anglosaské oblasti do tehdejšího literárního Československa.
Přestože Škvorecký v padesátých letech knižně nepublikoval (s výjimkou Zbabělců), je nutno toto desetiletí považovat za autorovo velmi plodné tvůrčí období. Vedle zmíněného Tankového praporu a několika básnických skladeb a překladů v této době vzniká např. sbírka Povídky tenorsaxofonisty, novely Divák v únorové noci (1948),Cesta k ateliérům (1948), Zákony džungle (1950), Stínohra (1950), Špinavý krutý svět (1955), Konec nylonového věku (1950) a mnohé další. Většinu těchto textů, jakož i mnohé básně a celé Nové canterburské povídky a jiné příběhy, autor později v obavách z následků aféry se Zbabělci ukryl tak dokonale, že byly potom dlouhá desetiletí považovány za ztracené, a svého zveřejnění se tak dočkaly až počátkem devadesátých let
V padesátých letech byl tedy Škvorecký znám spíše jako překladatel; jeho původní tvorbu sledovala v rukopisech jen úzká skupina nejbližších přátel. K prvním čtenářům Zbabělců patřili mj. Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumil Hrabal, Jindřich Chalupecký či Zdeněk Urbánek. V tomto období se objevuje samizdatový almanach Život je všude(1956) s účastí J. Š. pod pseudonymem Josef Pepýt. V polovině padesátých let bylo v Praze uvedeno scénické pásmo Opravdu blues (1955), na němž se Škvorecký autorsky podílel spolu s Ludvík Švábem a Lubomírem Dorůžkou.
Rok 1958 byl pro Josefa Škvoreckého významný hned dvakrát: 31. března se oženil se Zdenou Salivarovou a v prosinci mu vyšla první knížka – román Zbabělci. Zprvu vcelku pozitivní ohlasy (Jiří Lederer, Jan Skácel) vystřídala počátkem roku 1959 řízená odsuzující kampaň, která mohla mít (a do jisté míry i měla) pro autora velmi vážnou existenční dohru. Konzervativní křídlo komunistického aparátu využilo Zbabělců jako varovný příklad důsledku liberalizace poměrů v kultuře, která postupně vyplynula z politického vývoje po oficiálním odsouzení stalinismu v roce 1956.
Po skandálu kolem Zbabělců se Škvorecký vrátil ke své původní práci v nakladatelství. V době omezených publikačních možností nadále překládal, původní texty publikoval pod šifrou či pseudonymem (J. Vala), roku 1962 vychází detektivka Vražda pro štěstí pod jménem spoluautora Jana Zábrany. Stejným jménem jsou podepsána i pokračování Vražda se zárukou (1964) a Vražda v zastoupení (1967), knížka pro děti Táňa a dva pistolníci (1965) a překlad románu Warrena Millera Prezydent Krokadýlů (Polemiky o autorském podílu obou osobností se vedly v devadesátých letech,nejpodstatnější materiály publikovány v časopisu Kritická příloha č. 7 a 8 /1997 a 1998 – tečku snad učinil M. Schonberg svým textem Průzkum o přátelství,odvaze a intelektuálním disentu).
Důslednost režimu však zatím slábne a již roku 1963 vychází v Čs. spisovateli pět let stará novela Legenda Emöke. V téže době se Škvorecký rozhodl odejít z nakladatelství a zvolil svobodné povolání. Již o rok později vycházejí ve druhém vydání Zbabělci a postupně řada dalších knih: povídky Sedmiramenný svícen (1964),text-appealové humoresky Ze života lepší společnosti (1965), úvahy Nápady čtenáře detektivek (1965, doplněné vydání 1967), Smutek poručíka Borůvky(1966), Babylónský příběh (1967), opožděně i Konec nylonového věku (1967) a část dosud rukopisných povídek ve výboru Hořkej svět (1969). Na poslední chvíli stačily ještě vyjít eseje o americké literatuře O nich – o nás (1968), filmová povídka Farářův konec (1969) a zejména román Lvíče (tehdy s podtitulem Koncové detektivní melodrama, 1969), jehož druhé vydání již bylo zničeno. Nepublikována zůstala novela Hovory s Okťabrinou (1966).
Kromě toho, že Škvorecký nezapomínal na překladatelskou práci, podílel se na scénářích několika filmů (Zločin v dívčí škole, 1966; Zločin v šantánu, 1968; Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969; Farářův konec, 1969 a Šest černých dívek, 1969). Nerealizován bohužel zůstal společný projekt s Milošem Formanem na filmovou verzi Zbabělců. Škvoreckého texty využívalo i divadlo (spoluautor pořadu Paravanu Těpick Shakespeare, 1964; pořad Střídání stráží v K., 1966). S Lubomírem Dorůžkou napsal Škvorecký scénář televizní Revue pro banjo (1964) a muzikál Zmatek kolem Lýdie, volné zpracování komedie P. B. Sheridana; podle jeho povídek byly natočeny též epizody seriálu Vědecké metody poručíka Borůvky (1968). Škvorecký také epizodně účinkoval ve filmech O slavnosti a hostech a Zločin v šantánu.
Své velké lásce jazzu se věnoval především ve spolupráci s L. Dorůžkou – jako editor se podílel na antologiích Tvář jazzu (1964), Jazzová inspirace (1966) a Tvář moderního jazzu(1970, bez uvedení jména J.Š.), i na publikacích o mezinárodních jazzových festivalech v Praze (1964, 1965).
Důležitý byl i pravidelný rozhlasový pořad Sedm na lenošce (1965-68 s L.D.).
Škvorecký dále překládá romány např. Sinclair Lewis: Babbitt; Ernest Hemingway: Sbohem armádo!; Raymond Chandler: Dáma v jezeře. Povídky, eseje i publicistické texty lze najít v dobovém tisku, zejména ve Světové literatuře, Plameni, Hostu do domu, Literárních novinách, Literárních listech, Divadelních novinách a v mnoha dalších periodikách.
Členem Svazu čs.spisovatelů se stává až oklikou jako předseda jeho překladatelské sekce. Jeho příspěvek na IV. sjezdu v roce 1967 se dotýká problémů překladatelské práce. Obrodnému procesu velké naděje na úspěch nedával, což příjezd tanků 21. srpna 1968 potvrdil
31. ledna 1969 manželé Škvorečtí opustili letadlem Air India Československo. Týž den přistáli v kanadském Torontě. Škvorecký potom působil na Cornell University a University of California Berkeley, poté spolu s manželkou Spojené státy procestovali (viz Velká povídka o Americe, resp. Listy z Kanady a Ameriky) a v mezích možností se snažili udržovat kontakt s domovem: ještě na jaře roku 1970 Škvorecký publikoval v českém tisku (Svět práce). Konečná volba v emigraci padla na kanadské Toronto, kde se usadili 1. září 1969. Zdena během cest po US napsala své životní literární dílo – Honzlová. Josef začal přednášet na torontské univerzitě (anglickou a americkou literaturu, film a tvůrčí psaní – creative writting).
Hned v roce 1971 založila Zdena Salivarová s pomocí svého muže české exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které publikovalo českou a slovenskou exilovou i samizdatovou literaturu až do začátku 90. let. Mezi 227 tituly, které v Torontu spatřily světlo světa, najdeme mnohé z pera Josefa Škvoreckého. Šlo přitom nejen o nové texty, ale také o nová vydání starších prací (Zbabělci, Lvíče), i těch, které v Československu už nestihly vyjít nebo byly částečně otištěny pouze časopisecky (Tankový prapor, Velká povídka o Americe aj.).
Právě starší román Tankový prapor (knižně 1971) byl prvním a také nejúspěšnějším svazkem torontského nakladatelství, v němž nakonec dosáhl celkem pěti vydání. Polemický ohlas vyvolal zejména Mirákl (1972), román, v němž Josef Škvorecký sleduje vývoj svého autobiografického hrdiny Dannyho Smiřického od počátku padesátých let a jako jeden z prvních prozaiků reaguje i na události osmašedesátého roku. Nikoli předpokládaný odpor k okupaci a nástupu normalizace, nýbrž nečekaně ironický a sarkastický postoj k mnoha představitelům dobového progresivního proudu v politice a literatuře způsobil rozpačité přijetí v domácích disidentských kruzích. Přesto vyšel Mirákl v exilu ještě dvakrát a podobně jako naprostá většina Škvoreckého knih byl vydáván i cizojazyčně. S Dannym se autor touto prózou nerozloučil, jeho studentské milostné příběhy, předcházející příběhům známým ze Zbabělců, přináší Prima sezóna (1975). Jedním ze Škvoreckého nejvýznamnějších děl je zejména Příběh inženýra lidských duší (1977), ve kterém exulant Danny konfrontuje zkušenosti všech svých tří životů: v protektorátu, v socialismu i v exilu. V románu se projevuje literární a životní zkušenost autorova: Dannyho studentské osudy autor nyní vidí v mnoha závažnějších souvislostech (vědomí konečnosti lidského života se zdá být jedním z hlavních motivů románu), někdejší jízlivost a ironický odstup zde vystřídala vyrovnanost, tolerance a smíření s osudem.
V sedmdesátých letech byla v exilu – a navíc jen ve výňatku a časopisecky – publikována novela Neuilly (1974).
Ani v exilu autor nezanevřel na svůj oblíbený žánr,na detektivní prózu. Postupně vydal Hříchy pro pátera Knoxe (1973), Konec poručíka Borůvky (1975) a Návrat poručíka Borůvky (1981). Stejně jako doma věnoval se Škvorecký i v Kanadě publicistice: knižně vydal osobní pohled na vývoj tzv.nové české vlny českého filmu All the Bright Young Men and Women: A Personal History of the Czech Cinema (1971, česky jako Všichni ti bystří mladí muži a ženy, 1990); Samožerbuch (1977, komentovaný soubor dokumentů o činnosti nakladatelství, spolu se Zdenou Salivarovou); Na brigádě (1979, kritiky normalizační české prózy s kritikami české poezie od Antonína Brouska); Velká povídka o Americe (cestopisné postřehy, 1980); anglicky napsanou kritickou studii Jiří Menzel and the History of the Closely Watched Trains (1982); soubor dříve časopisecky publikovaných článků Franz Kafka, jazz a jiné marginálie (1988)a Hlas z Ameriky (1990, výbor z rozhlasových relací o literatuře ve svobodném světě, které připravoval a sám namlouval pro vysílání Hlasu Ameriky od roku 1973). Kromě mnoha zahraničních časopisů (např. The New York Review of Books,The New Republic, The New York Times Book Review, The Times Literary Supplementaj.) najdeme Škvoreckého články i v českých exilových periodikách, zejména v Západu, Listech, Novém domově, Proměnách, Svědectví a Telegramu
Ve světě získal Škvorecký největší ohlas novelou Bassaxofon (sedm vydání v anglicky mluvících zemích), která v prvním vydání v Československu příliš nezaujala. Jazzově naladění Američané však byli nadšeni a Škvorecký se stal asi nejznámějším „jazzovým“ spisovatelem našeho věku.Čtenářsky zaujala i Prima sezóna, cyklus o poručíku Borůvkovi a Příběh inženýra lidských duší
Po mnoha letech se Josef Škvorecký vrátil ke své starší básnické tvorbě a pro mnichovské nakladatelství Daniela Strože Poezie mimo domov připravil výbor z protektorátní „kostelecké“poezie Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí (1980) a první zpěv skladby Nezoufejte! (1980). Nových vydání se dočkaly i Legenda Emöke a Bassaxofonv torontském svazku pod názvem Dvě legendy (1982) a textappealové prózy,doplněné novými texty o exilu a vydané pod názvem Ze života české společnosti (1985). Zapomenout nelze ani na příležitostnou dramatickou tvorbu(divadelní hra Bůh do domu, 1980 a rozhlasová hra Noví lidé, zřejmě 1983).
Důležitý přelom v literární tvorbě Josefa Škvoreckého představuje životopisný román Scherzo capriccioso (1983), v němž se autor soustředil na americké osudy českého skladatele Antonína Dvořáka. Hledání kontinuity života české společnosti na severoamerickém kontinentu pokračuje potom v rozsáhlém románu Nevěsta z Texasu (1992). K exilové tvorbě je však nutno počítat i práci ediční a redakční: Škvorecký často zásadně upravoval texty, které potom vyšly v Sixty-Eight Publishers, k mnoha napsal doslovy a komentáře a také dále překládal.
Škvorecký byl činný v exilových organizacích (např.Společnost pro vědy a umění) a v kulturních akcích exilu. Svými kontakty a přátelstvím např. s Grahamem Greenem, Arthurem Millerem, Kingsley Amisem a dalšími přispěl k šíření české i slovenské literatury a kultury ve světě. Škvorecký byl zásadním odpůrcem tzv. úpravy vztahů emigrantů s husákovským Československem (divadelní hra Bůh do domu, 1980). Pravidelně informoval krajanskou a světovou veřejnost o dění v Československu. Podrobně se věnoval procesu s Jazzovou sekcí (v tomto případě v časopise Západ pod pseudonymem Vladimíra Burke).
Po listopadu 1989 Škvorečtí pravidelně jezdí do Čech na soukromé a pracovní návštěvy, natrvalo se však rozhodli zůstat v Kanadě. Častým cílem jejich návštěv je samozřejmě i Náchod.Dílu Josefa Škvoreckého se také dostalo zaslouženého ohlasu: kromě prvních domácích vydání jeho exilových knih byl v nakladatelství Odeon zpracován ediční návrh jeho Vybraných spisů. Po zániku Odeonu realizuje projekt Vladimíra Justla Spisy Josefa Škvoreckého nakladatelství Ivo Železný. V rámci Spisů vycházejí mnohé dosud nepublikované starší práce (zejména ze 40. a 50. let), mezi nimi v původním uspořádání i Povídky tenorsaxofonisty, které rovněž vyšly roku 1993 jako poslední svazek torontského nakladatelství. Z nových Škvoreckého prací připomeňme Povídky z Rajského údolí (1995) a Dvě vraždy v mém dvojím životě(1996). Obě knihy spojuje prostředí torontské univerzity, na níž Josef Škvorecký (a tedy i Danny Smiřický) léta působil: ve druhé jmenované próze je však ústředním tématem ošidnost pokusu vstoupit po druhé do téže řeky, v tomto případě vrátit se do vlasti a pochopit způsob uvažování nás, kteří jsme prožili normalizaci v Československu. Memoárový charakter má brožura Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty (1994) i knižní rozhovor obou manželů s Karlem Hvížďalou Opustíš-li mne, nezahyneš (1993).
Po listopadu 1989 si Škvoreckého tvorby pochopitelně začal znovu všímat i film a televize: vznikly filmové přepisy Tankového praporu, Legendy Emöke a povídky Eine kleine Jazzmusik, jako televizní seriály byly natočeny Hříchy pro pátera Knoxe a Prima sezóna. V roce 1996 napsal Josef Škvorecký podle vlastního námětu scénář k celovečernímu filmu Poe a vražda krásné dívky, který realizovala Česká televize. Život a dílo manželů Škvoreckých se také nejednou staly předmětem zájmu tvůrců televizních dokumentárních filmů např. Příběhy ságospisovatele Josefa Š. (1992), Josef tiché ořezávátko a otec Brown (1992) a Josef Škvorecký očima Jaromila Jireše (GEN 1993) nebo kanadského dokumentu Keeper of the Flame(1991).
Škvoreckému bylo věnováno několik kriticky zaměřených publikací, např. speciální číslo World Literature Today – Hommage To Josef Škvorecký (1980); The Achievement of Josef Škvorecký (1994) a The Reviewof Contempoary Fiction (1997). Škvoreckému a jeho dílu se kriticky věnoval např. Sam Solecki v díle Prague Blues: The Fiction of Josef Škvorecký (1990) av díle Josef Škvorecký and His Works (1997), dále Paul I. Trensky v díle The Fiction Of Josef Škvorecký (1991, česky 1995). Studii o Zbabělcích napsal Přemysl Blažíček – Škvoreckého Zbabělci (1992).
Literární tvorba Josefa Škvoreckého byla poctěna nakladatelskými, ale i mnoha významnějšími cenami.Cenu Svazu československých spisovatelů získal v roce 1963, cenu Čs.spisovatele v roce 1966, v roce 1980 to byla The Neustadt International Prizefor Literature, o rok později Silver Award za nejlepší povídku publikovanou v kanadských časopisech, v roce 1984 Governor General’s Literary Award for Best Fiction (Kanadská státní cena), v roce 1982 je českými spisovateli a kritiky nominován na Nobelovu cenu za literaturu, a v roce 1990 obdržel Echoing Green Foundation Literary Prize New York; toto je však jen výběr z mnohem rozsáhlejšího soupisu. Roku 1990 udělil manželům Škvoreckým prezident Václav Havel Řád Bílého lva za činnost spojenou s vydáváním české a slovenské literatury v exilu a o dva roky později byl Josef Škvorecký poctěn Řádem Kanady. Kromě toho je čestným doktorem několika univerzit.
Se jménem Josefa Škvoreckého je spojena Společnost Josefa Škvoreckého, která byla založena v prosinci 1989 a která vyvíjí nakladatelskou, odborně-pedagogickou a sběratelskou činnost. 1. 9. 1993 zahájilo svoje působení Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého, které je humanitně až literárně zaměřeno. Vzdělává žáky ve čtyřletém i osmiletém cyklu. Gymnasium pořádá celostátní literární soutěž spjatou se jménem hlavního hrdiny děl J. Škvoreckého – O Cenu Danny Smiřického – v poezii, próze i dramatických žánrech. Členem poroty je samozřejmě i J. Škvorecký, který uděluje zvláštní cenu – bezplatné studium na SGJŠ. 1. září 1998 svou činnost zahájila Vyšší odborná škola Josefa Škvoreckého, která by měla pomoci vychovávat literární talenty.
